Bez pravidel

2. Kapitola

„Žije?" slyšela jsem tichý hlas.

Všechno okolo mě znělo, jakoby se ozývalo z dáli. Ačkoliv jsem v hloubi duše věděla, že některé zvuky se děly hned vedle mě. Měla jsem pocit jako bych byla uvnitř jeskyně a pouze malou škvírou poslouchala nedaleké hlasy.

„Jo... Vypadá, že ano."

Snažila jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo. Jako první mi padla do hlavy vzpomínka na otevřené okno a nahlas puštěnou televizi. Jak jsem lezla dovnitř... A postupně se mi vraceli vzpomínky jako dílky skládaček.

Potřebovala jsem vstát, ale nebyla schopna se pohnout. Hlava mi třeštila a bolelo mě celé tělo. Co se sakra stalo? Kde jsem se tu vzala? Kdo jsou ty hlasy? Jsou nebezpeční? Zabijí mě?

Ucítila jsem chlad, který jsem zprvu nevnímala. Chlad a mokro. Ležela jsem na promáčené zemi. A mé jediné oblečení mi bylo k ničemu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem se klepala zimou.

Hlavou se mi mihla další vzpomínka. Utíkající postava v černém plášti a za ní čvachtající louže vody... Její kroky jsem slyšela přes celou ulici. Kam běžela? A proč utíkala zrovna přede mnou?

Málem jsem sebou cukla, když jsem zahlédla tu tvář. Vlčí čelist. I v té tmě dobře rozpoznatelná jizva téměř přes celý obličej. Na jedné tváři obtisky horních zubů a na druhé těch spodních. A na rtech... Šrám. Čerstvé zranění.

Ale odkud? Kdo by ho nspadal? Kdo kromě mě by ho napadal? Proč bych to zrovna já dělala? Co by mi musel udělat?

Cukla jsem sebou při vzpomínce na plnou lednici masa, ovoce i zeleniny. Jídlo! Vzal mi jídlo! Ta myšlenka mě uderila jako pěstí do obličeje. Jako... Rána tou tyčí!

Chyběli mi už pouze poslední dílky skládačky. Chtěl mi vzít jídlo, které jsem ukradla. A chtěl ho pro sebe. On. Ten, kterého se báli všichni tak, že mu jídlo odevzdávali dobrovolně. Ten, co měl svoje poskoky, kteří mu ve všem vyšli vstříc, jinak by je zadupal do země. On kradl jídlo. Proč?

A potom jsem zaslechla hlas, který volal jeho jméno a dostala tyčí do hlavy... To bylo ono... Proto jsem se snažila bránit. Musela jsem ho najít!

Otevřela jsem oči a podívala jsem se před sebe. Viděla jsem pouze mokrou zem a jakési přízemní okna u polorozpadlých paneláků několik metrů ode mě. Nedala se rozeznat jejich barva, neboť pouze lehce svítilo pár pouličních lamp, který ještě fungoval.

Stále byla tma. Nemohl se dostat daleko. Byl někde poblíž. A já ho najdu. Nakradla jsem toho dost. To stálo za ten risk.

„Co s ní uděláme?" zaslechla jsem ten první hlas.

Doufala jsem v první řadě, že mě nezabijí a v té druhé, že získám zpátky svůj úlovek. Kručení v břiše jen zvýšilo moje odhodlání a já přemýšlela, jak odsud zmizet a najít své zásoby.

Snažila jsem se pohnout. Podařilo se mi pouze přitáhnout ruku blíž k tělu. Připadala jsem si jako po flašce rumu. Všechno se točilo a nezvládala jsem základní pohyb. Strašně mě bolela snad každičká část těla. Neměla jsem sílu se zvednout, ale musela jsem.

Nejvíce to odneslo mé čelo. Nejspíš ještě budu mít bouli. Bolela mě však i tvář, ruce i nohy a břicho. Nejspíš jsem takhle hloupě dopadla na zem.

Rukávy i nohavice kraťas jsem měla mokré. Stejně tak i holé nohy, ruce i břicho a tričko na břichu. I do vlasů a látky na zádech se mi však nasákla voda. Nejspíš jak ještě pršelo.

Teď už přestalo, ale to nejspíš před chvílí. Tak jsem to minimálně odhadovala. Nemohla jsem tu ležet dlouho. Možná tak hodinu. Víc ne.

„Vzal bych jí k nám... Je zraněná a vypadá vyhladověle," řekl ten druhý hlas.