Marauders and other questionable groups

kapitola 1

Jak jsem slibovala

Regulus Black právě nastoupil na Bradavický expres. Těšil se na několik měsíců mimo domov. Těšil se na odpočinek od jeho matky. Ani zkoušky NKÚ mu tolik nevadily. Poklidně si sedl do volného kupé na místo k oknu a připravoval se na dlouhou cestu do Bradavic. Vzpomínal na to jak byl v tomhle vlaku poprvé...
Jeho bratr Sirius byl o rok starší a navíc chodil do Nebelvíru. Regulus celý minulý rok doufal, že se tam dostane taky a bude se svým bratrem, pak mu ale došlo, že by to nebylo dobré ani pro jednoho z nich. Sirius si již našel vlastní kamarády. A proto Reguluse táhl s sebou přes celý vlak, aby je seznámil. Regulus je nechtěl poznat. Nechtěl znát jejich jména, slyšet jejich hlasy jak se s jeho bratrem smějí jejich soukromým vtipům, nechtěl vidět jejich červeno zlaté kravaty, stejné jako má Sirius. Nechtěl si s nimi povídat jako kdyby mezi ně mohl někdy zapadnout, jako kdyby nebyli úplně odlišní a předurčení k soupeření. Nechtěl je poznat, protože pak bude o to těžší je nenávidět. Ale nenávidět může jen sám sebe. Za to, že není tak silný a odvážný jako jeho bratr, že se nedokáže postavit jeho rodičům, zasloužit si buď jejich nebo bratrovo uznání. Musí si vybrat, protože pro všechny dost dobrý není. A protože Sirius se mu s každou minutou, každým krokem a slovem vzdaluje, je to jasné. Po chvíli tlačenice v přelidněné části vlaku se konečně dostanou do toho kupé, kde na ně čekají tři chlapci. Regulusovi se sevře hruď. Nesnáší to, jak podle Siriusova vyprávění už dokáže určit, kdo je kdo. Nesnáší jak se bratrovi rozzáří oči a rozjasní výraz, celý se narovná a mírný úsměv se roztáhne v úšklebek přes celou tvář, jakmile vchází dovnitř. Nesnáší jak se na něj ostatní chlapci zazubí zpět. Regulusovi do očí skoro vhrknou slzy protože z tohohle snu se probouzel celé prázdniny. Žádné noční můry, jen jeho bratr smějící se s těmito chlapci. Všichni se hlasitě přivítají a Sirius sebou mrskne na místo vedle bledého a vysokého chlapce s jizvou přes tvář. Regulus odhaduje, ba si je jistý, že toto je Remus. Všem jim potichu špitne pozdravení, co nejtišeji dokáže, protože nechce, aby slyšeli zranitelnost v jeho hlase. Chvíli si ho nikdo nevšímá jako by tam ani nebyl. Povídají si jako normální parta a kluků což i jsou, nikdo se nezmiňuje o Siriusově zarudlé tváři protože mu matka dala dnes ráno facku za nekázeň, nikdo se jeho staršího bratra neptá jak zvládal prázdniny. Oni se ale ani ptát nemusejí. Sirius celé léto zdrhal z domova brzy ráno pod záminkou běhu, aby si "udržel kondici na famfrpál" a přitom jim všem posílal dopisy mudlovskou poštou. Regulus neměl odvahu mu říct, že to ví. Nic by to nezměnilo, nebylo to vůbec podstatné, ale teď si připadal jako by něco tajil. Po asi deseti minutách si Remus uvědomuje, že nejsou zcela nerušeni, v jak by asi doufali.
,,Ty jsi Regulus, viď?" Ptá se ho. ,,Já jsem Remus Lupin," natahuje k němu ruku na potřesení. Regulus sklopí pohled, za což by ho matka absolutně seřvala, protože to jistě není chování hodné Blacka, Blackovi totiž hlavu nosí hrdě vztyčenou. Ale Walburga tady není a Regulus se necítí zdaleka dostatečně hrdě na to, aby se podíval do očí jednomu z chlapců které jeho bratr popisuje jako kdyby byli svatí. Zmínil se Sirius tím samým tónem jeho kamarádům o něm? Samozřejmě, že ne. Ani Regulus nebyl tak pošetilé dítě, aby v to doufal.
,,Já jsem James Potter, také mě těší! " zaznělo z místa naproti jeho bratrovi. Regulus neodolal nutkání podívat se na něj, protože tohle byl onen James Potter. Ten slavný, skvělý a úžasný James Potter. Tenhle kluk byl pro bratra to nejskvělejší, co ho v životě potkalo. Už při první zmínce o Jamesovi v tom prvním dopise minulý rok Regulus vycítil, že tenhle kluk je až moc dobrý. Že ho Sirius popisuje moc dokonale. Moc dobré znalosti famfrpálu, moc dobrý smysl pro humor, moc velká vášeň pro tropení neplechy. Siriusova druhá polovina, spřízněná duše, bratr, se kterým se Sirius nenarodil, ale kterého si dobrovolně vybral. Už po tom prvním dopise ho Regulus nenáviděl. Už po tom prvním dopise tušil, že tohle pro něj bude konec. Nikdy už nebude pro bratra na prvním místě dokud je na scéně perfektní James Potter. A teď sedí s Regulusem ve stejném kupé. Regulusovi vyskočí srdce až do krku a něco se mu pohne v hrudi, když si Jamese prohlíží. Opálená pokožka, oříškové oči a tmavé rozježené vlasy, brýle křivě postavené na nose a úsměv vřelý jako léto které je opouštělo a zářivý jako slunce za oknem. Stejný uličnický úšklebek jako má Sirius vám zaručuje, že přestože si nejsou vůbec podobní, mohou to být bratři. Tohohle okamžiku se Regulus děsil po celý rok nejvíce.
Naštěstí, vzrůstově nejmenší, zavalitý kluk, a poslední ze skupiny se mu představil jako Peter Pettigrew a tak mu zabránil v delší interakci s Jamesem. Tohle byli ti pobertové o kterých tak často slýchal, o kterých se mu zdálo bez toho aby znal jejich obličeje, kterých se obával přestože se s nimi doteď nesetkal. Nenáviděl je. Předtím si to myslel, ale teď si byl do morku kostí jistý, že tyhle chlapce bytostně nenávidí. Ale proč vůbec? Za to že mu vzali bratra, to jediné co na světě měl? Za to nemohli. Ne, nenáviděl je hlavně protože neměl oproti nim šanci v naprosto ničem. Čtyři páry očí ho teď bedlivě pozorovaly, čekajíc odezvu na přivítání. Ta chvíli nepřicházela. Po chvíli se mu podařilo vykoktat nějaké něco mezi ,,Ahoj" a ,,Díky".
V průběhu další hodiny se Remus pokusil navázat s Regem konverzaci, ale on už se rozhodl. Zničehonic se pak prostě zvedl a utekl. Jako úplný zbabělec. Totální, totální loser. Úplně slyšel svou matku jak na něj řve aby se tam vrátil, Black neutíká a staví se problémům čelem, ale to ho jen povzbuzuje sprintovat dál a dál vlakem. Nikde není jediné prázdné kupé. Teoreticky by mohl strávit celou jízdu vlakem na toaletách ale ani on není takový zbabělec a to už je co říct, když prchá čtyř dvanáctiletým chlapcům. Když už to dál nemůže snést, slepě se vrhá do kupé kde sedělo pět dívek ze Siriusova ročníku. Všechny na něj překvapeně zíraly.
,,Ahoj, děje se něco? Jsi v pořádku? Ztratil ses?" Ptala se ho něžně dívka z Nebelvíru s ohnivě rudými vlasy. Proč musejí ti nejlepší stejně vždy končit v Nebelvíru?!
,,Já..." Nedokázal tu větu dokončit předtím než se rozplakal jako malé dítě. Za tohle by byl už velice přísně potrestán kdyby byl doma protože chlapci přeci nepláčou. Dívkám to ale nevadilo. Řekly mu ať se posadí, podaly mu kapesníky a nechaly ho brečet dokud bude chtít. Jak rychle si tyhle dívky oblíbil. Líbilo se mu, že se na nic neptají, že dokážou přežít ticho bez toho, aby se to stalo trapnou situací, jak se samy představily, protože věděly, že chtěl odvést pozornost od jeho slz. Ta rudovláska byla Lily. Dívka po její levé ruce byla Alice, s hnědými kratšími vlasy. Naproti nim Dorcas a Mary s tmavou pletí, Dorcas s copánky a Mary s nádhernými kudrnami, a Marlene s blond copy. Všechny byly krásné a milé. Hodnější lidi nepotkal. Když se konečně uklidnil, vzaly ho mezi sebe a povídaly si s ním. Jak moc je měl rád, jak moc si přál aby v tomhle kupé mohl zůstat napořád. Jak moc ho mrzelo, že to nepřipadalo v úvahu, že byly z Nebelvíru a jak nemá nárok na to bavit se s nimi o nic víc než s kamarády jeho bratra. Že jako všichni ostatní, jsou lepší než on a nezaslouží si ho.
Když po několika nejpříjemnějších hodinách jeho života Bradavický expres konečně zastavil, pět dívek se vydalo směrem ke kočárům bez koní. On společně s ostatnímy prváky pluli loďkami, aby stihli rozřazování. O půl hodiny později Regulus již seděl u zmijozelského stolu. Pobertové ho od nebelvírského chvíli sledovali, ale teď na něj hleděl jen bratr. Ten z něj nespustil oči. Do Zmijozelu byli letos zařazeni již dva chlapci, Bartemius Skrk a Evan Rosier. Regulusovi teď poskočilo srdce. On tady nebude sám. Právě se k němu napříč síní řítila Pandora Rosierová, kterou zná ze setkání jeho rodičů. On nebude sám. Jen to pomyšlení mu vykouzlilo úsměv na tváři. Než se nadál, Pandora seděla vedle něj a povídali si jako staří známí. Dokonce pak společně zamávali dívkám z Nebelvíru (ona se zná s Alice, jsou prakticky sousedky) a pobertové je ohromeně pozorovali odkud se asi mohou znát. Od toho dne se Regulus cítil sám, ne že ne, ale aspoň se cítil sám s někým...
Teď se již patnáctiletý Regulus ohlédl na otevírající se dveře do toho samého kupé jako v prvním ročníku. Dovnitř se vrhly Lily, Alice a Mary, i Marlene s Dorcas. Pandora se nově stala prefektkou, teď plnila své povinnosti. Regulus je teď dobře znal. Oblíbil si Lilyino vůdcovství a zápal, Marlenin humor, Dorcasinu tvrdohlavost, Alicinu kreativitu a Maryin optimismus. On a Pandora spolu s nimi jeli vlakem každý další ročník. A přestože se Regulus nesnášel za zbabělost toho dne v prvním ročníku, nikdy toho nelitoval, protože je poznal.

Čauky guys, není nutný mě nenávidět, já brečela taky když jsem to psala, nejsem bezcitná nestvůra. Pokud byste chtěli několik dalších jednodílovek (nápadů mám spoustu), stačí napsat.