Až přijde ráno

Jedna noc

Varování: +18, obsahuje popis sexuální scény.

Tak, vím, že jsem říkala, že se na nějakou chvíli odmlčím. Jenomže tohle mám v šuplíku schované už několik let. Tak jsem si řekla, že mezitím, co budu psát další povídku, vám sem alespoň hodím tohle. Není to HP fanfiction, ale je to romantický příběh, který by se mohl stát každému z nás.

Smějte se.
--------------------------------------

Tu dubnovou noc si pamatuji, jakoby to bylo včera. Bylo mi jednadvacet. Byla jsem mladá a naštvaná na celej svět. Byly Velikonoce, doma jsem se sotva mihla, dostala vynadáno, že nic nedělám, s ničím nepomáhám, a tak jsem si posbírala pár svých švestek a zase jsem vypadla. Nechtěla jsem v tom být. Měla jsem svého dost. Snažila jsem se, jak to jen šlo, ale stejně to všem okolo mě připadalo málo. Jezdila jsem do práce každý den vlakem, vstávala jsem v pět hodin ráno a kolikrát jsem se doma objevila až okolo jedenácté večer a takhle pořád dokola, ale oni to nechápali. Nechápali, že jsem unavená a že už nemůžu. Můj život se smrknul jen na práci a hádky doma.

Tu noc jsem se opila. Chtěla jsem prostě zapomenout na to, jak je svět vůči mě nespravedlivý, tehdy mi to tak prostě přišlo. Chtěla jsem se bavit a vypustit vše, co mi dělalo starosti. Měli jsme takovou menší sešlost ve vedlejší vesnici. Posedávali jsme v hospůdce a pili, hráli kostky a zase pili. Nenápadně jsem se vetřela vedle kluka, který se mi líbil snad od šestnácti let. Byl tmavovlasý a modrooký, měl ten nejhezčí úsměv na světě a byla s ním neskutečná sranda. Byl zadaný a já bezstarostná. Znala jsem ho až moc dobře. Věděla jsem, že nemá problém s tím být nevěrný. Co jsem věděla, zažil nehezký rozchod a od té doby si užíval, a to i přesto že si našel dívku a bydlel s ní. V tu chvíli mě ještě ani nenapadlo, že já bych mohla být dalším jeho zářezem. Tak opilá jsem nebyla, nicméně jsem měla chuť udělat něco hloupého.

"Končíme, už je hodně hodin." Ozvalo se od výčepu a já pohlédla na Viléma, který seděl vedle mě a usmíval se.
"Tak pojď princezno, je čas doprovodit tě domů." Zvedl se a já se zasmála.
"Já myslím, že to zvládnu sama. Mějte se!" Mávla jsem k výčepu a vyšla jsem ven na chladný vzduch. Nadechla jsem se a zapálila jsem si.
"To nemůžu dovolit, je tma, co když tě někdo cestou domů přepadne?"
"Neboj se, myslím, že se ubráním." Mrkla jsem na něj. V kapse jsem měla paralyzér, který mi moje mamka dala, když jsem šla na střední daleko od domova. Navíc jsem absolvovala pár kurzů sebeobrany a ráda jsem boxovala. Opravdu jsem se nebála.
"Je to kousek a navíc na druhou stranu, než jdeš ty." Popotáhla jsem si z cigarety a on se na mě záhadně usmál.
"Ne, když to vezmeme zkratkou."
Zasmála jsem se.
"Jakou zkratkou?" Nadzvedla jsem obočí a přemýšlela jsem, jakou zkratku myslí. Spala jsem u kamarádky, která už dávno odešla a nevybavovala jsem si, že by k ní vedla nějaká zkratka.
"Ukážu ti jí, pojď..." Tahal mě směrem k jeho domovu a já se kousla do rtu.
"Počkej, myslíš přes hřiště?" Zavrtěla jsem hlavou s úšklebkem na rtech a on přikývl.
Tohle hřiště totiž skrývalo mnohá tajemství mladých párů. Jestli mi rozumíte. Tenkrát jsem ale nad tím takto nepřemýšla.
"To ale není zkratka." Namítla jsem, bylo to dál, než kdybych to vzala cestou, kterou bych šla normálně.
"Je, věř mi a pojď..." Zatahal mě za ruku a donutil mě k pohybu. Mou ruku už nepustil.
"Já si ale nemyslím, že je to zkratka..." Mumlala jsem ve snaze se s ním hádat, protože mě to bavilo. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že mu nejde jenom o doprovod. Byla jsem mladá, a co se týkalo takových věcí, jsem nebyla zkušená. Jenomže on se mi líbil a v tu chvíli bych s ním šla kamkoliv, kdyby mě o to požádal.

Když jsme stáli na hřišti, posadil se na lavičku a já ho následovala, sedla jsem si na stůl a pohlédla jsem na něj dolů.
"Nějak tě to zmohlo." Dobírala jsem si ho. On se postavil, pohlédl na mě, jakoby sbíral odvahu, pak se ke mě naklonil a já přestala dýchat.
"Takže to přece jenom není zkratka." Zamumlala jsem, než zrušil tu mezeru mezi námi a políbil mě. Ke svému překvapení, jsem mu polibek opětovala. Nemohla jsem si pomoct, bylo to tak zvláštní. Nikdy jsem tohle nezažila. Srdce se mi rozbušilo, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem nic. Jen jsem se poddala tomu elektrizujícímu okamžiku, který mě lapil a nepustil. Bylo to jako splněný sen. Sen, který se nikdy neměl stát realitou. Ale najednou se to dělo a já se nemohla bránit, protože jsem nechtěla. Chtěla jsem jeho rty, chtěla jsem jeho doteky, chtěla jsem jeho. Se vším, co mi dokázal nabídnout.
"Nezastavila si mě..." Opřel si své čelo o mé a já se zasmála.
"Viléme..." chtěla jsem něco říct, ale on mě umlčel dalším polibkem, tentokrát daleko žádostivějším. Kousal mě do rtu, byl skoro hrubý, ale mě se to líbilo. Snažila jsem se s ním držet krok a když mi rozepnul bundu a rukou mi zajel pod tričko, vyjekla jsem.
"Co je?" Pohlédl na mě a já se rozesmála.
"Studíš." Zazubila jsem se a on mě líbnul na nos.
"Nemůžu uvěřit, že se tohle děje, princezno."
"Zatím se toho moc neděje." Mrkla jsem na něj a on nadzvedl obočí.
"A chceš, aby se něco stalo?"
"Já nevím, ale když to uděláš, převrátím ti život vzhůru nohama." Pokrčila jsem rameny záhadně a on se zasmál. Tehdy to byly jen plané kecy.
"Myslíš?"
"Já nejsem holka na jednu noc, Viléme." Zašeptala jsem a on se zarazil.
"Já vím, princezno." Pousmál se trpce a rozepnul mi zip na kalhotách.
V tu chvíli, když mi vyhrnul tričko a jeho zuby zaútočily na moje bradavky, jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se skočit do propasti a nevšímat si té rudé kontrolky tam vzadu v mé hlavě. Sáhla jsem mu na poklopec a rozepla ho. Pohlédla jsem mu do očí a něžně jsem se usmála.
"Varovala jsem tě." Zašeptala jsem znovu, a pak jsem ho uchopila do ruky. Nikdy jsem to nedělala, nic z tohohle jsem v podstatě neznala, ale nepřiznala jsem to. Neměla jsem důvod. Jeho to nejspíš nezajímalo a navíc, byla to jen tahle jediná noc. Ani já si nedělala iluze, že by to mělo mít nějaké pokračování. Sundal mi bundu a dal jí pode mě, aby mi nebyla zima. Pak mi napůl svlékl kalhoty a prsty se mě dotknul v mém středu. Zavzdychala jsem, bylo to tak jiné. Tak nové. Měla jsem pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků a nikdy už je neposbírám. Kdyby se mě někdy někdo zeptal, proč jsem se rozhodla dát své panenství jemu, asi bych nevěděla co říct. Nemilovala jsem ho, jen se mi líbil. Byl komplikovaný a do dnešního dne se mnou v podstatě nepromluvil. Jenomže dnešní noc byla jiná, zvláštní. Chtěla jsem alespoň jednou hodit mou racionální stránku za hlavu. Nebýt pořád jen ta zodpovědná holka, která myslí na následky. Dnes ne.
Když stál přede mnou, dotýkal se mě a já mu vzdychala do úst. Když do mě poprvé pronikl prstem, celá jsem se napjala a moje myšlenky vylétly do nebe a ztratily se ve hvězdách. hleděl na mě a já nemohla nic, jen slastně sténat. Najednou byl jeho prst pryč a on popadl moje nohy a přitáhl si mě blíž, abych ho mohla obejmout kolem pasu. Jeho mužství po mě přejíždělo a on zkoumal moji tvář, jakoby hledal odpověď na otázku. Natáhla jsem ruku a pohladila jsem ho po tváři. Chtěla jsem to stejně jako on a dala jsem mu to najevo.
Pak si pamatuju už jen pár detailů, nebolelo to, určitě ne tak, jak jsem čekala. Bylo to příjemné a tak jiné od všeho co jsem znala. Rozpadla jsem se na milion kousků a s výkřikem jeho jména na rtech, které se neslo vzduchem do polí, jsem padla na stůl a prudce oddechovala. Cítila jsem, jak ještě párkrát přirazil a bylo po všem...

Udýchaně jsem se usmívala a nevnímala chlad, který byl všude okolo nás. Pak jsem se posadila.
"Asi tu nemáš něco jako kapesníčky, viď?" Pohlédl na mě a já zavrtěla hlavou.
"Nevadí." Odstoupil ode mě a oblékl se. Já jsem se taky zachumlala zpět do svých svršků. Najednou mi byla mi zima a přitom nebyla. Znáte ten pocit, kdy se celý třesete, ale nevíte, proč vlastně? Chtělo se mi opravdu nahlas smát. Cítila jsem štěstí a ani jsem nevěděla proč.
"Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo." Vypadlo z něj poté, když jsme seděli vedle sebe na lavičce a kouřili poslední cigaretu. Natahovali jsme chvíli, kdy jsme si museli říct sbohem.
"Jak to myslíš?"
"Po tomhle jsem vždycky toužil, víš." Pohlédl na mě.
„Nerozumím, proč jsi nikdy neprojevil zájem?" Nadzvedla jsem obočí, ale jenom obrazně, protože já obočí nadzvednout neuměla.
„Protože si vypadala tak nedotknutelná. Oproti všem holkám tady jsi jiná. Jsi jak z jiného světa. Pořád se usmíváš a jsi ke všem tak hodná. Já vím, co jsem zač. Zlomil bych tě." Pokrčil rameny.
„Ale jdi, nechce se mi věřit, že jsi tak hrozně starostlivý. Já vím, co se povídá, nevím, co všechno je pravda, ale nejsi žádný svatoušek. Nestaral ses ani o jednu holku, se kterou ses vyspal, přesto, že jsi zadaný. Popravdě, nechápu, proč jsi s tou holkou, když jí podvádíš. Nebylo by lepší být singl a prostě si užívat? Aspoň bys nikomu neubližoval." Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem naivní. Já jsem věděla, co je zač a nemalovala jsem si růžovou budoucnost. Litovala jsem toho? Ani náhodou. Zopakovala bych si to? Kdykoliv. Ale i když jsem byla mladá, nebyla jsem naivní. Jedna noc nic nezmění. Ani já, i když jsem podle něho jiná.
„Ona ví, jakej jsem. Nikdy jsem jí nesliboval věrnost až za hrob." Řekl a já se rozesmála.
"To neslibuje nikdo, ale když s někým si, tak se to prostě čeká." Zavrtěla jsem hlavou.
„Nekaž to. Užívej si to." Šťouchnul do mě a já přikývla.
„Mě je to vlastně celkem jedno. Vím okolnosti, vím co jsi zač a rozhodla jsem se takhle, nedoufám v lásku, tak naivní nejsem. Přála jsem si zažít tuhle noc, přesně tak jak se stala, bez strachu o budoucnost."
Nekomentoval to, vstal a protáhl se.
„Je čas se rozloučit." Pronesl do ticha.
Taky jsem vstala, típla jsem cigaretu a vydala jsem se k domovu. Následoval mě. Zastavil mě ve stínu stromu, jakoby nás v té tmě mohl někdo vidět, a ještě jednou mě políbil. Něžně a s příslibem. Jakoby nechtěl, aby to skončilo. Jakoby chtěl, aby to mělo nějaké pokračování. Pohladila jsem ho po zarostlé tváři a věnovala jsem mu drobný úsměv.
„Tak možná někdy příště."
„Dej mi tvoje číslo."
„Proč ho potřebuješ?" Nadzvedla jsem obočí a on pokrčil rameny.
„Jen tak, pro případ." Mrknul na mě a já se rozhodla mu ho dát. Přece o nic nešlo.
„Hezkou noc."
„I tobě." Naposledy mi věnoval letmý polibek a odešel. Vydala jsem se do bytu, kde jsem si lehla na rozestlaný gauč a přemýšlela. Nemohla jsem se zbavit toho blaženého úsměvu. Byla to opravdu bláznivá noc. A i kdyby byla poslední, navždy se mi vryla pod kůži.

Druhý den ráno na mě nečekala žádná zpráva a ani dalších pár dní potom. Vlastně jsem to nečekala, ale i přes to jsem si neustále kontrolovala mobil. Zklamání jsem ale necítila. Žila jsem dál, jakoby se vlastně nic nestalo. Bylo to mé malé tajemství.

Pak napsal, ptal se a zval mě... Chtěl to zažít znovu. Nevěděla jsem proč. Popravdě jsem to nechápala, ale neodmítla jsem ho, protože stejně jako jsem nechápala jeho, nechápala jsem ani sebe. Chtěla jsem to. Chtěl jsem jeho.

Sešli jsme se znovu v té samé hospůdce asi dva týdny poté. Tentokrát nám hvězdy ale nepřály. Večer byl příjemný a opravdu jsme se bavili. Noci jsme se ale nedočkali. Někdo dal echo jeho přítelkyni a ona si pro něj přišla a zkazila všem zábavu. Opravdu všem. Když pak někdo pronesl nějakou poznámku o tom, že jsem hezčí a milejší než ona, bylo na ní vidět, že mě upřímně nenávidí, i když to byl jen žert. A ona se rozhodla si svého přítele ohlídat. To bylo vlastně naposled, co jsem ho viděla. On tu noc odešel s ní a já sama. Od kamarádky jsem se další den dozvěděla, že na mě sháněla kontakt, který nesehnala. Asi mu prolezla telefon a našla smsky od neznámého čísla. Nevím , ale on už se mi pak neozval. A já mu nechtěla dělat problémy.
Byla to jen jedna noc.
Jedna vzácná noc, kdy nám byly hvězdy nakloněny.
Jenomže po každé noci, musí přijít ráno. I když je jen jedna jediná. A nikdo z nás netuší, co ráno přinese.