Hermiona seděla u okna a zamyšleně pozorovala západ slunce. Jak romantické. Je v šestém ročníku a pořád je sama. Povzdychla si. Měla by konečně někomu dát šanci. Ale komu? Vždyť ji miluje jen Ron. Asi se nad ním slituje a přijme jeho pozvání, ať už to bude kamkoliv.
Z dívčí ložnice se ozvala menší rána. Hermiona sebou cukla a ohlédla se. Za několik vteřin se dveře otevřely. Stála v nich Levandule Brownová v krásných sněhově bílých šatech a v ruce držela malou kytičku.
Několik okamžiků nato už byla dole a loučila se se všemi, které viděla, včetně Hermiony. Ta pochopila, že má rande, tak ji jen pozdravila na rozloučenou a nyní se věnovala pojednání o Výtažku z larev tlustočervů pro Snapea. Zase pojednání, to si ten umaštěnec nemůže poručit třeba esej?
Hermiona se dala do psaní. Občas otočila stránku nebo namočila brk, ale hlavu nezvedla snad ani jednou. Tedy dokud se neozvalo klepání na okno. Hermiona si toho nejprve nevšimla, ale když klepání zesílilo, zvedla hlavu.
Za oknem seděl velký hnědo-šedý výr a zíral na ni. Vstala, otevřela okno a odvázala mu z nožky vzkaz. Sedla si zpátky ke stolu a dopis otevřela.
Tvá tvář tak spanilá, jako Slunce na nebi. Tvé oči tak zářivé, jako jasné hvězdy. Tvé úsměvy tak líbezné, jako svit měsíce. Jsi ta nejkrásnější a nejchytřejší dívka, kterou znám. Nevím, jak říct ti, že jsi dívka mých snů a já ti padám k nohám.
Hermiona si nebyla jistá, jestli je dopis určen jí. Ale na druhou stranu, ta sova byla u okna, kde Hermiona seděla. Nedávalo to smysl. Na okamžik se zamyslela a nakonec se rozhodla, že odepíše.
Drahý neznámý, jsem poctěna tvými slovy, avšak nevím, kdo jsi, takže nevím, komu děkuji. Přesto jsem opravdu ráda, že alespoň někdo mě takto vidí. Tak tedy znovu, děkuji. Pokud bys chtěl, ráda bych tě poznala víc, je-li to možné.
Hermiona dopis složila a přivázala výrovi k nožce. Potom ho nechala letět a vrátila se k pojednání. Nemohla ovšem zapomenout na ta slova. Už teď doufala, že jí ještě napíše.
Další den na hodině lektvarů
"Longbottome, dávejte přece pozor, co do toho svého kotlíku sypete. Srhávám Nebelvíru deset bodů." Snape byl dnes opravdu naštvaný. Hermiona jen pozvedla obočí a nadále se věnovala svému kotlíku. "Pottere! Mohl byste laskavě přečíst posledí odstavec na straně 217? Třeba si potom zapamatujete postup!"
Harry vzal do ruky knížku, nabubřele ji otevřel na straně 217 a začal číst poslední odstavec. "Jakmile lektvar získá tmavě fialovou barvu, nasypeme do něj nadrcený kořen z Mandragory a šestkrát zamícháme po směru hodinových ručiček. Potom přidáme Výtažek z larev tlustočervů a zamícháme dvakrát na opačnou stranu. Na závěr přimícháme nakrájené fazolky a necháme povařit, dokud lektvar nezíská světle modrou barvu."
"Mohl byste mi vysvětlit, proč jste to tedy míchal obráceně, pane Pottere?"
Harry zaraženě zíral na stránku. Byl si jistý, že ještě před chvílí to tam bylo napsané obráceně. Ignoroval tedy Snapea a pokračoval v přípravě lektvaru. Však on si Snapea jednou podá, je to přeci Smrtijed.
"Strhávám Nebelvíru dalších deset bodů a vy, Pottere, mi jako trest napíšete třístránkovou esej o všech lektvarech podobných tomuto. Hodina končí, odevzdejte mi vzorky."
Hermiona nabrala vzorek svého světle modrého lektvaru do lahvičky a odnesla ho Snapeovi na stůl. Potom se vrátila na své místo a začala si balit věci. Nejprve brk a inkoust, knihu a.. Co to je za kus pergamenu? To přece není její.