JEN KRŮČEK OD VOLNOSTI

Kapitola první

Cierra se rozhlédla kolem sebe. Nezahlédla nic, co by v posledních deseti letech bylo jinak. Klec, ve které se nacházela, byla stejně rezavá a špinavá, jako každý den. Zem byla zaprášená a Cierra musela uznat, že by si do svého interiéru určitě nevybrala zakaleně vypadající žlutou barvu. Ať už proto, že se jí nelíbila, nebo protože k ní chovala takový odpor kvůli tohoto místa.

Na stěnách nebylo zhola nic, co by alespoň trochu zpohodlňovalo už tak ponurou místnost. Jediné, co tam mohla zahlédnout, byli poličky plné lahviček všech možných barev.

V místnosti bylo šero. Tu trochu světla zajišťovalo jedno malé okénko u stropu a i to nebylo schopné osvítit celou místnost.

Cierra zabručela a opřela se o mříže klece. Tak moc jí bolela záda z toho stísněného prostoru. Byla jí zima. V místnosti bylo dobrých patnáct stupňů nad nulou a ona byla v tílku a kraťasech šedé barvy. Neměla ani ponožky, s tím se neobtěžovali. Přemítala, zda dříve umře na experimenty, které na ní prováděli, nebo na podchlazení. Možná ani jedno, její tělo si již přivyklo k tomuto způsobu zacházení, neboť za mřížemi této klece strávila dobrou polovinu svého života.

Měla na sobě spousty modřin a otlačenin, tak jako ostatně každý subjekt k experimentování v tomto zařízení. Ať už tím, že ji někdo uhodil, že se špatně opřela o klec, nebo díky vpichům, které byli na každodenní bázi, pro ně bylo velmi jednoduché tyto modřiny získat.

V místnosti byla sama. Nikde nikdo. Cierra se ještě jednou rozhlédla místností a byla velmi ráda za to, že očima nezahlédla jiný pohyb, než krysu probíhající kolem klece. Otřepala se znechucením. Když už mě nezabije zima ani pokusy, nějaké nemoc přenášená krysami určitě ano, pomyslela si.

Najednou se rozlepili těžké kovové dveře v jednom z rohů místnosti, jediný východ z místnosti. „Dobré ráno, subjekte 53." Promluvil na ní právě vcházející muž a za sebou měl dva chlapy jako hora, plešaté a samý sval. Měl na sobě dioptrické brýle a bílý plášť, který byl na rukávu ušpiněný trochu od krve.

Cierra mu neodpověděla, věděla, co bude následovat. S odporem se koukala na ty muže jako hory a poté spočinula svýma očima na šílenci. Iacob. Vědec, který se uzavřel před lety ve své laboratoři a odkoupil ji z nelegálního masného trhu. Muž, o kterém si myslela, že se naprosto zbláznil.

„Neboj, dneska budou jen dvě. První teď a druhá večer." Usmál se na ní a zpod rtů mu vykoukly dokonale vyčištěné zuby.

„Chytněte ji a vytáhněte z klece." Řekl mužům za sebou a koukal na ni dále. Muži se rozešli k Cieře a jeden z nich vytáhl těžce vypadající svazek s klíči. Vybral z nich jeden, bez popisku, bez štítku a ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že patři zrovna k její kleci. Pak ho strčil do zámku, otočil a kladka povolila.

Cierra už se ani nestačila utéct, když ji muži popadli hrubě za zápěstí a vytáhli na nohy. Dotáhli ji k Iacobovi a přidrželi ji, aby neměla moc šancí se hýbat. Cierra se podívala na injekční stříkačku, kterou zrovna Iacob plnil z jedné z lahviček. Text na lahvičce Cierra nedokázala přečíst, neboť byl moc malý. Ale zřetelně viděla barvu tekutiny a nezamlouvala se ji. Vypadala nereálně. Tak jasnou fialovou ještě neviděla.

„Pozorovala si na sobě nějaké změny? Noční vidění, cokoliv?" zeptal se jí přes rameno. Mlčela. „Odpověz!" vykřikl a jeho obličej se během sekundy přesunul z dobré metrové dálky přímo před její. V jeho očích byl vidět vztek. Kdyby mohl, na místě by ji zabil.

„Ne," plivla mu do obličeje. Iacob byl vztekem bez sebe a koukal na ní s prohnaným úsměvem. „Víš, ztrácím s tebou trpělivost. Za celou dobu, co jsi tady subjekte 53, jsem u tebe nezaznamenal žádnou dobrou změnu, žádnou dobrou zprávu. A víš, co dělám s takovýma jako jsi ty? Řekněme, že pozbydou důležitosti." Koukal ji zpříma do očí a v těch jeho hráli plameny uspokojení z toho, že v těch jejich zahlédl strach.