Zlatá Labuť - Co by kdyby?

Slib, na který se nezapomíná

Timeline: (3x05) Konec dílu, kdy se Irena nachází u Grubera v salónku a diskutuje s ním nad elektrárnami. Mezitím se ve dveřích objeví voják s Alenou, kterou Gruber očekával.

„Říkala jste, že svou práci dělám dobře, viďte? A slečna Zimová vlastně je moje práce." řekl Gruber a s cigaretou v ruce se potutelně usmál.

Irena na něj nevěřícně hleděla. Byla beze slov.

„Běžte." rozkázal jí Gruber. Irena nasucho polkla a přejel jí mráz po zádech. Postavila se a otočila směrem k Aleně. Pohlédla na ni. Alena však hleděla před sebe s kamenným výrazem ve tváři.

Irena cítila bezmoc. Stane se to znovu, pomyslela si. Znovu jí ublíží. Její Aleně. Aleně, které slíbila, že ji ochrání. Nemohla přece dovolit, aby se to opakovalo. Nemůže jen tak odejít a nechat ji tu beze snahy cokoli udělat.

Nemohla jí ale pomoct. Kdyby dala najevo, že jí na Aleně záleží, znovu by ji léčili. A Irena věděla, že tentokrát by to bylo mnohem horší než minule. Věděla, že by jí sebrali kluky a přišla by o firmu. Nemohla to riskovat.

Irena hleděla na Alenu, která měla oči skleněné od slz, které se draly na povrch. Už dávno před ní nestojí ta nejistá a vystrašená prodavačka, kterou svojí přítomností uváděla do rozpaků a která by neublížila ani mouše. Stala se z ní statečná a odvážná žena. Žena, která by své nejbližší bránila a udělala pro ně všechno na světě, i kdyby ji to mělo stát život.

Teď však v jejích očích viděla strach. Opravdový strach a bezmoc. A Irena věděla, že musí být stejně odvážná jako Alena, když brání své nejbližší.

Irena se otočila zpátky ke Gruberovi. Její pohár trpělivosti právě přetekl. „Ne. Slečna Zimová půjde semnou."

V Aleniných očích svitla naděje, když ta slova uslyšela.

Gruber pozvedl obočí a hleděl na Irenu. Pak se jen tiše uchechtl. „Paní Mašková, vy se nenacházíte v pozici, ve které byste si mohla dělat co chcete."

Irena udělala krok směrem ke Gruberovi. „Jak jsem řekla. Slečna Zimová půjde semnou." zopakovala poslední slova důrazně. Nebála se ho. Už ne. Musela Alenu ochránit. Slíbila jí to.

Gruber si popotáhl z cigarety a probodával Irenu svým dravým pohledem.

Irena se otočila a přistoupila k Aleně. Ta jí konečně pohlédla do očí. Irenu zahřálo u srdce, když v nich spatřila vděk a nemohla se v tu chvíli ubránit nepatrnému úsměvu. Velmi rychle jí však došlo, v jaké situaci se stále nachází a úsměv ji hned přešel.

„Jdeme." rozkázala a chytla Alenu za paži, aby ji odvedla pryč. Gruberův voják jim však rychle zastoupil cestu a zabránil jim v odchodu. Irena ho zpražila zamračeným pohledem.

„Slečna Zimová zůstává. Teď je jenom moje, paní Mašková." uchechtl se Gruber.

Irena, stále držící Aleninu paži, se k němu otočila. „Nemá s vámi domluvené žádné obchodní návštěvy. Nemáte právo ji zde držet. Nepatří vám."

Vám také ne, paní Mašková." Na Gruberovi bylo vidět, že si situaci užívá. Měl navrch a moc dobře to věděl. „Myslel jsem, že jste vyléčená, paní Mašková."

„Taky že jsem." odsekla Irena. Lezlo jí na nervy, že musí neustále předstírat a všechny přesvědčovat o tom, že je vyléčená. Proč musí žít v takovém světě, kde lidé nerespektují jejich lásku.

„Tím pádem by vám přece mělo být jedno, co dělá slečna Zimová po večerech."

Slečna Zimová je především můj zaměstnanec a já jakožto její zaměstnavatel, za ni mám zodpovědnost."