V prohnilém světě plném monster a intrik se objevuje mladá dívka s elfskými kořeny. Její cesta k ovládnutí vlastních magických schopností je plná nebezpečných překážek a zrádných úkladů. Dokáže se vyrovnat s temnými silami, které jí tento svět plný...
Vojáci pomalu vedli trojici po cestě do výše položené části ostrova, kde se tyčila vysoká, jako uhel černá kamenná zeď. Mlha od moře sem už nemohla dosáhnout, a tak na ni hřejivé sluneční paprsky nerušeně dopadaly a její dokonale hladký povrch je pohlcoval. Zdálo se, jako kdyby se do něj zcela vpíjely a přeměněné na teplo se pak zase uvolňovaly do okolního vzduchu. Bjorviho napadlo, že díky té zdi tady nikdy nemůže být skutečná zima.
V černočerné zdi byla vsazena vysoká dvoukřídlá brána s nádherně vyřezávanými ornamenty a runami, která se pomalu skřípajíc otevřela, jakmile přicházející skupinu zahlédla stráž hlídkující na hradbách. Kromě brány nebyly ve zdi žádné další otvory. Když vstoupili dovnitř, Lech užasl. Byl jediný, kdo zde ještě nikdy nebyl, a pohled, který se mu naskytl, mu doslova vzal dech.
„Vítejte na Ranonu," řekla Naira. „Doufám, že se vám pobyt ve zdejším vězení bude líbit!" dodala a s těmi slovy se od skupiny odpojila. Za malou chvíli zmizela z dohledu.
Velitel její družiny kývnutím hlavy naznačil směr, kterým mají zajatci pokračovat v chůzi. Alre se jenom naposledy ohlédl směrem, kterým Naira odešla a tiše vzdychl.
Vedli je kolem černé zdi, pak po schodech dolů do tmavého sklepení, jehož vnější stěnu tvořila. Nebyla zde žádná okna, a to jediné světlo, které vězení osvětlovalo, vycházelo z černě čoudících pochodní.
Stráž je dovedla do jedné z několika málo cel a zabouchla za nimi těžké dveře s malým průzorem v jejich horní části.
„To jsme to dopracovali," povzdechl si Lech a posadil se na hromádku slámy, která ležela u jedné z vlhkých zdí. Alre nervózně popocházel z jedné strany cely na druhou a něco si naštvaně brblal. Bjorvi oba sledoval a po chvíli vzdychnul: „Tak jsem to přece jen dotáhnul až do basy," a sednul si na zem kousek od Lecha.
„Ty Alre, nemohl bys něco udělat a dostat nás odsud těma svejma kejklema?" zeptal se Bjorvi po chvíli.
„Ne! Vidíš ty černé stěny? Odtud se nelze přenést!" odsekl Alre nervózně.
„Tak si pojď aspoň sednout, znervózňuješ mě!"
„Ještě ne!" řekl a Bjorvi se udiveně podíval na Lecha, jako kdyby se ho chtěl zeptat, jestli se mu to zdá, nebo se Alre už úplně zbláznil.
Uběhl nějaký čas, Bjorvi z nudy usnul a hlasitě chrápal, Lech na malou chvíli zavřel oči a přemítal nad osudem brouka a Alre stále přecházel ze strany na stranu. Najednou se otevřely dveře od cely a v nich stál, proti všem očekáváním, malý mužík s dlouhým špičatým nosem a kulatými brýlemi. Byl to gnóm.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pane Alre, ctěná paní Naira Drouet si žádá vaši přítomnost," řekl uctivě a lehce se uklonil. Alre se na něj usmál. Konečně! pomyslel si.
Bjorvi s Lechem se začali okamžitě zvedat, avšak Gnóm na ně, skrze brýle, pohlédl a tenkým hláskem pronesl: „Je mi líto pánové, ale vy tu budete muset ještě posečkat! Paní Naira si žádá jenom pana Alrea!"
Bjorvi na to konto zamumlal cosi o nosatém zloprckovi a když navíc nezahlédl u dveří žádnou stráž, došel k názoru, že mnohem subtilnějšího gnóma určitě dokáže přemoci. Rozhodl se zariskovat a pokusit se o útěk. Jaké však bylo jeho překvapení, když nedoběhl ani ke dveřím a zcela ochromen se svalil na studenou vlhkou zem. Drobný gnóm se jen úkosem podíval na výsledek svého zakletí a pak smířlivým tónem doporučil Lechovi, aby se o podobný kousek nepokoušel, jinak dopadne stejně jako bezvládně ležící Bjorvi.
Když Alre vyšel ven z cely, brýlatý gnóm za ním pouhým mávnutím prstu zavřel dveře, které se s hlasitým zabouchnutím dokonce samy zamkly.
Alrea to nepřekvapilo, věděl, s kým má tu čest. Brýlatý gnóm, kterému nikdo neřekl jinak než pan Fin, což byla zkrácenina jména Fingelcrthin Adheror, žil na Ranonu už v době, kdy Alre ještě ani nebyl na světě a možná dokonce i dávno předtím. Byl jediný, kdo znal všechna tajemství, zákoutí a dlouhé temné chodby Ranonu.
Oproti Alreho předpokladu ho však nevedl po schodech vzhůru cestou, kterou do vězení přišli, nýbrž do jedné z vedlejších cel, kde Alrea požádal, aby se na malou chvíli otočil. Když si byl jist, že se nedívá, dotkl se drobnou rukou jednoho z kamenů a vyřkl formuli, které ani Alre, dobře zběhlý v cizích mluvách a zakletích, nerozuměl.
Před nimi se zjevil tmavý úzký tunel, při jehož otevírání však nebylo slyšet žádné sunutí kamenů, skřípění pantů, či cokoli jiného, co by napovídalo, že jsou zde tajné dveře. Alre došel k závěru, že je tunel maskovaný dokonalou hmatatelnou iluzí.
Pan Fin se otočil a zdvořile požádal, aby ho do tunelu následoval. Jak temnou chodbou procházeli, postupně se před nimi rozsvěcely krystaly, které byly do stěn tunelu zasazeny a stejně tak za nimi zase zhasínaly. Alre oněměl v úžasu. Ač byl v magii zběhlý a obecně byl považován za vynikajícího mága, zde se nestačil divit.
Pan Fin si jeho úžasu všiml, ale namísto vysvětlování se omezil na pouhý úsměv a sdělení, že si paní Naira přeje, aby jeho pobyt mimo vězení zůstal utajen, a proto jsou nuceni využít této skryté cesty, která shodou okolností ústila v místních lázních.
Jakmile vystoupili z tajného tunelu, sám se za nimi uzavřel.
„Pane Alre, prosím neurazte se, ale paní Naira mě požádala, abych vám též vyřídil, že je nanejvýš vhodné, abyste se nejprve vykoupal a oblékl si čisté šaty, které jsou pro vás připraveny zde."
Alre na něj chvíli překvapeně hleděl, ale pak uznal, že po dlouhém pobytu na lodi nevoní zrovna vábně, a tak příležitosti vykoupat se v termálními prameny napájených lázních s radostí využil, ačkoli se nemohl zbavit výčitek svědomí vůči Bjorvimu a Lechovi, kteří stále tvrdli v base.
Pan Fin se uklonil a odešel.
Alre svlékl své černé, dlouhým nošením a prachem zhrublé oblečení, které ihned odnesla služebná a pak se zcela nahý se ponořil do mozaikou vykládaného bazénku naplněného horkou vodou. Další dívka přicupitala nesouc zdobenou karafu, z níž do lázně nalila levandulovou esenci. Poté vzala do ruky kartáč a začala mu opatrně drhnout obnažená záda. Chvíli přemýšlel o tom, že ji pošle pryč, ale příjemné krouživé doteky kartáče na napnutých svalech ho přesvědčily, aby si ještě chvíli užíval její péče, horké vody a příjemného šera, které v lázních vládlo.
Když dívka dokončila svoji práci, zvedla se z mokré podlahy, lehce se uklonila a odcupitala pryč. Alre se do lázně ponořil až po bradu. Nasál příjemnou levandulovou vůni a na chvíli zavřel oči. Když je znovu otevřel, na protějším okraji lázně stála dokonale ustrojená a dokonale krásná Naira.
Neříkala nic, jen tiše stála a zaujatě si prohlížela jeho nahé tělo pod vodní hladinou. „Budeš tam jen tak stát?" zeptal se jí.
Na její tváři se rozlil pobavený úsměv.
Zvedl se z vody a ona teď měla dokonalý výhled na jeho vypracované tělo. Kousla se do spodního rtu a on sledoval, jak se její pobavený výraz pomalu mění v cosi jiného. Kousla se do rtu ještě jednou o trochu silněji a v očích se jí zaleskla žádostivost. Přesně toho chtěl dosáhnout a velmi ho těšilo, že po něm stále touží. Ale navzdory svým vlastním touhám jí odmítl dát to, co právě teď nejvíc chtěla.
Měl chuť se jí pomstít za to vězení, a tak pomalu vyšel z lázně, vzal do ruky bílou látku, kterou tam služebná zanechala, aby se měl čím osušit a omotal si ji kolem beder. Naira zklamaně vzdychla.
Tentokrát se pobavený výraz rozlil na jeho tváři. Odešel za dřevěnou zástěnu, kde se ustrojil do nových čistých šatů. Ani ho nepřekvapilo, že oblečení bylo přesně v tom stylu, který nosil. Věděl, že Naira zná dokonale jeho vkus, velikost, a dokonce i nároky na řemeslné zpracování.
