Krvavé lži

2. Kapitola

Aris

„Výborně, zlato. Jsem na tebe opravdu pyšný," pochválil mě táta. Mezi námi na stole ležel náhrdelník, který jsem Gabrielovi vzala z kapsy, když jsem si utírala ruce do jeho bundy.

Taxíkem jsem dojela domů před malou chvíli. Celý dům byl vzhůru nohama. Tátovi chlapi stáli před domem a hlídali, další byli uvnitř. A to kvůli mně.

Když jsem ráno nepřišla na snídani, máma s tátou zjistili, že nejsem doma. Jako první prošli kamerový záznam, kde viděli všechno. Ale než táta stačil vyslat své muže na mou záchranu, objevila jsem se ve dveřích v pyžamu s rozcuchanými vlasy.

„Nikdo nebude krást to, co patří nám. Nejradši bych ho zabila." Zatnula jsem čelist. Vzpomněla jsem si, jak mě srazil na zem, a projela mnou nová vlna vzteku.

„Přátele si musíš držet blízko, ale nepřátele ještě blíž." Mírně zvedl ruku ze stolu, aby mě uklidnil.

„Tak blízko, abych do něj mohla zabodnout nůž," řekla jsem, načež se táta krátce rozesmál.

„Tak jsem to nemyslel, ale není to špatná myšlenka," poznamenal, než zvážněl. „Chci, abys ho nosila u sebe a nesundávala ho." Přisunul ke mně náhrdelník po stole.

Zmateně jsem se na něj podívala a vzala jsem šperk do ruky. Na zlatém řetízku viselo zlaté srdce. Na jeho povrchu byly ozdobné rytiny a uprostřed bílý diamant. Uvnitř byla fotka prababičky, které náhrdelník patřil. Bylo to rodinné dědictví. A mělo nevyčíslitelnou hodnotu. Proto ho Shaffer chtěl.

Pro mě však bylo cennější. Prababička podle tátových slov byla silná, sebevědomá a neoblomná žena. Často říkala, že jsem měla kousek z ní v sobě. Byla jsem stejně umanutá, silná a tvrdohlavá.

„Bude u tebe ve větším bezpečí než v sebelepším sejfu. Musíš se mít na pozoru."

„Čekám, že se za mnou zastaví rozzuřený Gabriel," poznamenala jsem ležérně a zapnula jsem si řetízek okolo krku.

„Budu tě večer potřebovat v baru." Opřel si ruce na stole a vážně se na mě podíval. To byla docela běžná věc.

„Budu tam," přitakala jsem.

***

Seděla jsem u baru v tátově baru Tipsy House. Rodinný podnik, který byl záštitou financí a toho, co se dělo, když bylo zavřeno. Pašování, ilegální prodeje a tak dále. Nepletla jsem se do téhle části, nebyla to moje práce.

Starala jsem se o lidi, kteří rodičům dlužili peníze. Nebo kohokoliv, koho bylo potřeba vymazat z povrchu zemského. Byla to špinavá práce, ale věděla jsem, jak po sobě pořádně uklidit.

Dveřmi dovnitř proudili noví zákazníci. Působilo to tady zcela nevinně, chodili sem obyčejní lidi, aby se bavili, jen tak zašli na skleničku nebo se opili. Taky tady chodili stálí zákazníci, kteří znali i naši vedlejší nabídku.

Napila jsem se vody a stáhla jsem si lem bílých mini šatů níž.

„Víš, že když si je stáhneš níž, máš pak větší výstřih?" Victor utřel pult a opřel se o něj loktem. Shlédla jsem do svého výstřihu. Byl větší, ale rozhodně jsem měla co ukázat, byla škoda nechávat si to pro sebe.

„Víš, že když na mě takhle budeš ještě chvíli čumět, vypíchnu ti oči?" oplatila jsem mu stejný tón a nadzvedla jsem obočí. Blonďatý muž zvedl oči od mého dekoltu a zasmál se. Přehodil si bílou utěrku přes rameno a narovnal se.

„Nic jiného bych nečekal. Mimochodem, pěkný náhrdelník." Ukázal prstem na šperk okolo mého krku.

„Díky." Položila jsem na srdíčko prsty, jako bych se potřebovala ujistit, že tam stále bylo.

„Dárek od táty?" vyzvídal.

„Rodinné dědictví," odpověděla jsem a znovu jsem se napila.

Na krku a pažích se mi naježily chloupky. Ucítila jsem jeho přítomnost dřív, než jsem ho uviděla. Tohle dokázala způsobit přítomnost jediného člověka. Gabriela. Jakmile někam vešel, okamžitě jste ho vycítili. Ne jeho pohled, ale jeho přítomnost. Nedokázala jsem říct, čím přesně to bylo způsobeno, ale prostě to tak bylo.

„A sakra, co ten tady dělá?" zeptal se Victor řečnicky, když ho všimnul. Nebylo pochyb, že by někdo jeho přítomnost propásl. Ohlédla jsem se přes rameno. Sexy jako vždycky. Černá košile s několika rozepnutými horními knoflíčky a lehce vyrolovanými rukávy, černé džíny a černé boty.

Přišel za mnou, to bylo jisté. Očima prohledával okolí, hledal mě. Přivedl si s sebou svoje kámoše. Slaboch.

Otočila jsem se zpátky s uchechtnutím.

„Přišel za mnou."

„Jdou sem," zašeptal a s tím se svaly na jeho těle napnuly. Byl z jejich příchodu nervózní. Kdežto já jsem zůstala v naprostém klidu.

„Nech nás." Kývla jsem na něj a za pár vteřin jsem z obou stran ucítila jejich společnost.

„Aris." Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem k němu hlavu a vstala jsem ze židle.

„Tady nejsi vítaný, ani ti tví poskoci. Takže vypadněte," řekla jsem klidně. Věděla jsem, že by tady nezpůsobil scénu. Bylo tady na to až moc svědků.

„Přišel jsem si pro to, co jsi mi ukradla." Naklonil hlavu na stranu. Tvářil se vážně.

„Až na to, že já jsem si vzala to, co jsi ukradl ty nám." Nevinně jsem se na něj usmála. Zatnul čelist, ale vzápětí ji povolil.

„Takže tohle je to štěně, co se v pyžamu válelo u nás na podlaze?" zeptal se jeden z jeho chlapů. Tenhle včera mezi nimi nebyl. Tak nepříjemný hlas a páchnoucí dech bych si zapamatovala.

Ve vteřině jsem si zpod lemu šatů vytáhla nůž a zabodla jsem mu ho do ruky, kterou měl položenou na baru. S křikem se ji snažil odtáhnout, ale probodla jsem ji na skrz a nůž se zabodl do dřeva pod ní. Dál jsem držela rukojeť. Nikdo nám nevěnoval pozornost, byl tady takový hluk, že jen pár hlas se otočilo naším směrem. A i když viděli, co se dělo, hleděli si svého. Nikdo tady nestál o problémy.

„Pro tebe nejsem žádné štěně. A ještě jednou se tady objevíš a ten nůž zapíchnu někam jinam." Naklonila jsem se k němu blíž, aby mě dobře slyšel. Přestal křičet a držel se za zápěstí.

„Rozumíš?"

Horlivě přikyvoval. V jednom pohybu jsem vytáhla nůž. Přitáhl si ji k sobě a klopýtal za doprovodu toho druhého ven. Otřela jsem krev z ostří do papírového ubrousku a podívala jsem se na Gabriela.

Sledoval mě až ohromeným pohledem, řekla bych. Ale v okamžiku, kdy postřehl, že jsem se na něj podívala, zmizelo to.

„Vypadni, Gabrieli. Nejsi tady vítaný a nikdy nebudeš," procedila jsem mezi zuby. Přistoupil ke mně blíž. Odhrnul mi blonďaté vlasy přes rameno na záda a prstem se lehce otřel o mou kůži. Doufala jsem, že si nevšiml mé reakce.

Sklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Myslel jsem, že bych tě taky mohl něco přiučit." V nenápadném pohybu mě políbil pod ucho, jazykem se dotkl mé pokožky a ucítila jsem zatáhnutí za řetízek.

„Na to zapomeň." Odstrčila jsem ho od sebe.

„To, co je moje, bude vždycky moje." Usmál se na mě křivým úsměvem a odešel. 

_________________

Nic moc se v téhle kapitole nedělo... Hrozně moc mě zajímají vaše názory na naše hlavní postavy. Tak se nebojte mi je sdělit. <3

Pokud vás zajímají koláže ke kapitolám, nějaké edity. Nezapomeňte mě sledovat na instagramu: daria_baxter_