Tak trochu jiná princezna

Útěk

Jmenuji se Mui. Jsem princezna ze Šarlatového království a mám se vdávat za mého bratrance. Fuj. Proč se musím vdávat? Mám radši bojovat s meči, které mi půjčoval můj trenér. Zase jsem se ztratila v myšlenkách, když do mého pokoje vtrhl můj bratranec. ,,Nazdárek kočko. Už se těšíš na svatbu? Budeš bohatá~" Řekl, ale já mu vlepila facku. ,,Idiote. Myslíš, že si chci vzít takovýho otrapu jako jsi ty? Ani zdaleka ne!" Podíval se na mě výhružným a zároveň zmateným pohledem. ,,Ty si nedáš pokoj, co? Stejně jsi jen čupka se špatnou orientací. Neměla jsi nikdy být princezna." ,,Neměla, no a co? Hleď si svýho." Řekla jsem mu na to a otočila se ke svému kocourovi. ,,Nevíš o co přicházíš." Řekl a odešel. On snad ví, že se chystám utéct? Ach prosím! ,,Ty mě chápeš, že Chawe?" Zeptala jsem se mého kocoura a on přikývl. Bylo už 7 hodin a musela jsem jít na večeři. Moje oblíbená. (Ironicky) Fazole s tou nejlepší omáčkou s příchutí papriky, co otec pěstuje na zahradě. Jé to bude skvělá večeře, když tam bude i můj ženich. Pomoc. Přijdu k jídelnímu stolu, kde všichni sedí a místo mám samozřejmě u svého bratrance. Ještě si stoupne a vysune mi židli, abych si sedla. Protočím očima v sloup a sednu si. Vůbec si nemyslím, že by otec tohle všechno zařídil sám. Domluvil se se svým bratrem. ,,Tak co milá dámo? Dlouho jsme se neviděli, co?" Řekl zase můj bratranec Edgard třetí. ,,Hodně dlouho." Usmála jsem se na něho ironicky a matka se na mě podívá s údivem. ,,Vtip, neznáte?" Řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby jsme se zase bavili o něčem, co sama nechci. Hodně věcí tajím a hlavně to, že se mi vůbec nelíbí muži. A už vůbec ne Edgard. Dala jsem si nohy přes židli, co jsem měla jako svoji ,,královskou" a už jsem slyšela námitky. ,,Sedni si normálně, Muiranno." Vždyť jsem si chtěla jen sednout pohodlně. ,,Nechápu." Odpověděla jsem. Otec se na mě podíval výhružným pohledem a tak jsem si sedla ,,normálně". Sluhové už přinesli talíře s jídlem a všichni jsme se pak do toho pustili. Já na to koukala s výrazem, že mi to prostě nechutná. Musela jsem něco sníst, a tak jsem snědla ty fazole. Pak jsem se hrozně nudila, protože se bavili zase jenom oni a Edgard mě naháněl. Tak jsem se zvedla ze židle a řekla: ,,Už jsem unavená, půjdu si lehnout. Děkuji za pohostinnost a vaši společnost." Šla jsem zpátky nahoru do pokoje a převlékla se do svého oblečení, ve kterém chci utéct. Sbalila jsem si i kunai, který mi trenér dal z cesty z Japonska a taky svůj luk a šípy. Do batohu jsem dala i kocoura, protože bez něho nevyrazím. Zhasla jsem lampičku, zalezla do postele a čekala až odbyde půlnoc. Věděla jsem, že mě bude otec kontrolovat. Když mě zkontroloval naposledy a pak šel spát, bylo kolem 10. hodiny. Čekala jsem ještě 2 hodiny, aby odbyla půlnoc a pak se ujistila, že jsou všichni v posteli a spí. Vzala jsem na záda batoh a vytáhla provaz, který jsem pak přehodila oknem ven. Samozřejmě. Kdo by nehlídal takhle v noci. Musela jsem vzít i svoje lektvary a prášky. Ráda se zajímám i o magické předměty, ale naši na to nevěří. Vysypala jsem jednu lahvičku prášku pod sebe, aby jsem omráčila stráž. Dostala jsem se dolů v pohodě. Když se nikdo nedíval, popadla jsem věci a provaz a utekla do blízkého lesa. Běžela jsem hlouběji a hlouběji. Když jsem se už mohla někde zastavit, vzala jsem ten kunai, chytla se za svoje dlouhé vlasy a sekla. ,,Wow, tak to je hustý." Říkala jsem si. Aby po mně nezůstaly stopy, tak jsem dala vlasy do batohu. Vytáhla jsem něco na spaní a schovala se pod křoví. Tam mě snad nikdo nenajde. Bylo ráno a viděla jsem, že jsem byla dost daleko od hradu. Zašpinila jsem se trochu od hlíny, aby jsem nebyla poznat. Makeup jsem si sundala už na hradě. Proč bych ho taky měla nosit, že? Vyrazila jsem dál a dál do dalšího města ale po cestě jsem na někoho narazila a v tom jsem se vyděsila. ,,Nazdar." Řekl známý mužský hlas, který jsem hned poznala.