Tajemství lunaparku [CZ]

2.

Loren mě po škole odvezla domů autem. Odemkla jsem dveře a vešla do tichého domu. Bylo tu chladno a když sem dveře zabouchla, ozval se dutý zvuk, který se rozlehl celým přízemím.

Na kuchyňské lince ležel papírek od rodičů. Písmo bylo lehce roztřesené, jak matka psala ve spěchu. „Vrátíme se pozdě večer" Překvapení se nekonalo. Byla jsem na tohle zvyklá.

I když jsem s nimi ráda trávila čas, byla jsem zvyklá, že je to výjimečná situace. Alespoň jsem si mohla po dlouhém prvním dni sednout do pohovky a nečelit uštěpačným otázkám. Jaký byl první den? Našla sis přátelé? A ku podivu, dnes bych konečně měla odpověď kladnou.

Škola byla - no, jaká by asi mohla být škola. Nevypadala zle, ale jak jsem zmínila, víc sympatická mi byla moje stará škola, ve které jsem si nepřišla jako v naleštěné bídě. Ale jak už se věci mají, ne všechno je o vzhledu, že ano. I když jsem nebyla spokojená s moderními prostory, lidi, které jsem potkala mi zalili pocitem naděje. A to v tuhle chvíli bylo o něco důležitější.

Pokud zmiňujeme vzhled, rozhodně byl důležitý u jedné osoby. Hlavou mi problesklo to, jak mnou projel pocit vzrušení, když jsem zahlédla toho blonďatého kluka - Dixona. Kromě vzrušení ve mně bylo ještě spoustu dalších pocitů. Chtíč, který jsem doposud neznala. Měla jsem fyzickou potřebu s ním mluvit. Slyšet jeho hlas. 

Když jsem napsala jeho jméno do vyhledávače, na chvilku jsem se nad tím pozastavila. Srdce mi mírně zrychlilo. Jak známý tady mohl být, když jsem na instagramu vyhledala jeho jméno a první profil, který se mi ukázal byl jeho. „Hvězda Lakehurstu". Aha. Takže on je tenhle typ. Ale proč se mi při pohledu na jeho fotky stahovalo břicho?

Sdílel překvapivě pro mě a na jeho ego, málo fotek sebe. Ve výběrech jsem viděla spoustu videí ze jeho party života a fotbalu. Sdílel párkrát i blonďatou holku a tak jsem došla k závěru, že to bude jeho přítelkyně.

Když jsem skončila se slintáním nad jeho obličejem, který byl pravděpodobně vytvářený řeckými bohy, objevila jsem také profily mých kamarádů. Pokud jim tak mohu říkat.

Po mém úspěšném prokrastinování jsem si na popud mého nového ředitele školy projela všechny lejstra, které mi byli předány. A že jich nebylo málo. Od nového učiva po školní řád. Dostala jsem i jedno speciální pro moje rodiče, kde se skrývaly všechny poznámky ohledně plateb a toho, kde mi můžou kontrolovat výsledky. Faktury jsem přeskočila, bude mi líp když nebudu vědět, kolik za mě museli zaplatit. A rozhodně se mi do budoucna bude líp odjíždět, pokud nebudu moct dokončit školu tady. I když peníze nejdou z mé kapsy, pořád jsou to vyhozené peníze.

Druhý den mě do školy vezla Loren. Bylo to pro mě vysvobozující, protože jsem nemusela jet na kole nebo přeplněným autobusem. Měla jsem ráda pomalá rána a tak jsem byla ráda, že jsem nemusela nikam spěchat.

Většinou se pro mě nic nemění tím, že se stěhujeme, ale celkově mi to tentokrát přišlo trochu jiné. A proto sem chtěla udělat co nejvíc změn.

Bod jedna, začít snídat. Pokud pro mě Loren bude jezdit častěji, tenhle bod mi půjde. Do teďka jsem nesnídala, jen někdy o víkendu. Moji rodiče na tohle nikdy moc nedohlíželi. Jejich rodičovská role spočívala spíš v tom, mě naučit dobrému vychování a zbytek usoudili, že zvládnu sama.

Když sem zaslechla auto, které troubilo před domem, rychle jsem vyběhla. Vlastně jsem čekala v botách už celých pět minut, protože jsem chtěla být připravená. Skočila sem na sedadlo spolujezdce. Jax seděl vzadu, v kapucí hluboko ve tváři.