Tajemství lunaparku

2.

 Tak nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem nucena tohle podstoupit znovu.

Odkládala jsem kolo na školním parkovišti, protože jsem nestihla autobus. Cítila jsem se zvláštně, když jsem viděla polovinu parkoviště zaplněné drahými auty.

Zahlédla jsem partu lidí, kteří stáli okolo černého jaguára, který tu mezi auty vynikal. Stejně jako jeho majitel.

Všichni byli na můj vkus moc hlasití, proto jsem se jich i všimla. Neslyšela jsem o čem se bavili, protože jsem procházela daleko od nich. Pisklavé hlasy holek nasoukaných v dresech roztleskávaček se rozléhaly po dvoře školy. Mírně jsem nad nimi protočila očima.

Přišlo mi to celkem vtipné, ten fakt, že mě rodiče poslali do soukromé školy. Z nějakého důvodu si mysleli, že tu zapadnu snadněji.

Můj osobní názor je, že to udělali jako pojistku aby je to nenutilo se odstěhovat. Zaplatili totiž školné na celý rok. A i když moji rodiče nejsou žádní skrblíci, věřím tomu, že by je mrzelo přijít o takový balík peněz.

Musela jsem se zhluboka nadechnout, než jsem vstoupila do haly. Můj tep byl tak rychlí jako, když jsem naposledy dobíhala autobus.

Vím, měla bych být na takové situace zvyklá. Co mě ale stresovalo víc jak lidi kolem mě, bylo to, že jsem od prvního momentu byla naprosto ztracená.

Můj jediný úkol bylo najít ředitelnu, ale nebyla jsem schopná najít ani plán školy.

Otevřela jsem svůj telefon na který přišla zpráva. Ptala se, jestli je vše v pořádku. Já si ale vnitřně nechtěla přiznat to, že jsem ztracená. Pomalu jsem se začínala smiřovat s faktem, že ne vždycky všechno zvládnu sama.

Vzpomněla jsem si při odpovídání na zprávu mámě, že mi moje kamarádka z bývalé školy slíbila, že mě bude denně psát a volat. Včera jsem se ji připomněla, ale do teď jsem nedostala odpověď.

Byla jsem stále překvapená jak moc lehce na mě lidé zapomínali. Ale to, že jsem si na to zvykla, neznamenalo to, že by mě to nebolelo.

Otočila jsem se za sebe a nestačila jsem udělat ani krok a srazila jsem se s holkou, která byla o něco nižší než já.

Zavrávorala jsem, ale ona mě rychle chytila kolem ramen. Na tváři měla široký úsměv a oči ji zářily.

Její vlasy byly smotané do útlých copánků a měla jich kolem dokola nejmíň sto. Byly propletené různými barvami, které byli šílené jako její oblečení.

„Strašně se ti omlouvám," zasmála se a já si na sekundu myslela, že se mi vysmívá přímo do obličeje. „ale pokud mě tenhle blázen," ukázala prstem směrem ke klukovi, který se k nám blížil. „on mě umučí pokud mě chytí."

Pohled jsem přesunula k němu. Vysoký hubený kluk mířil rychle k nám. Delší vlasy mu vlály v běhu. Ona se ani nepohnula, zůstala mě držet oběma rukama a přísahala bych, že mě plánuje použít jako živý štít.

Chytil ji a snažil se ji ode mě odtrhnout, což prudce trhlo i semnou. Zatím co ona se hlasitě smála, on ji něco šeptal do ucha.

Pár sekund jsem je vyjukaně pozorovala, protože jsem neměla moc v oblibě fyzický kontakt s lidmi, které neznám. Pak jsem si ale uvědomila, že bych se měla dát do pohybu.

„Hele počkej," houkl mým směrem on. „ty jsi ta nová holka!"

„Promiň?"

„No, ta nová holka. Zaslechl jsem, že by sem měl někdo přijít. V polovině roce si toho každý všimne," usmál se. Super.