Tajemství lunaparku [CZ]

3.

Nechala jsem okolí naplněné tichem, na pouhých pár sekund. Oči mi zůstaly uvězněné na tmavě modrých očích, které byli o dost něžnější než bych čekala. A cítila jsem znovu ten stejný pocit jako když jsem do Lunaparku vešla. Jako kdyby mě někdo chytil za ruku a pevně mě držel. Stačil už jen letní vánek a cítila bych se jako doma.

„Snad sem tě tolik nevyděsil," vyplnil ticho potom co se podíval kolem sebe. Na jeho tváři nebylo pobavení, ani žádná další emoce. Jeho pohled byl milý, ale rysy jeho obličeje drsné. Nízko posazené obočí rámovalo jeho oči tak, že vypadal přísněji než byl. Za to, ale andělsky bledá tvář byla zajímavá v kombinaci s jeho tmavými vlasy, které mi padaly do obličeje.

Poté co jsem mu znovu neodpověděla se na jeho obličeji objevil malý úšklebek, ale jeho obočí se pokrčilo. Jakoby se mě jen pohledem ptal jestli se mu nezdám.

„No," hlesla jsem do ticha. Potřebovala jsem se připravit na to promluvit, což se mi zdálo o něco složitější než obvykle. Překvapil mě a ještě víc mě překvapil na tomto místě. „samozřejmě si mě vyděsil," stále sem cítila svoje splašené srdce. „chodíš si tu jako duch. Měl by ses ozvat dřív než se budeš rychle přibližovat k někomu neznámému."

V jeho očích se zablýsklo a usmál se. Byl to spíš takový ten pobavený úšklebek než úsměv. „Omlouvám se -"

„Aurora," řekla jsem mu rychle a čekala pokud mi nabídne ruku. Byla to slušnost, ale nevěděla jsem jaké tu mají společenské nároky.

Zahlédla jsem jak mu jeho oči padly k mým rukám, které svíraly malou knihu. Semkl rty k sobě a podíval se zpět do mých očí. „Já jsem Samuel."

Stály jsme naproti sobě, zírajíc si do očí a mlčeli. Poprvé v životě mi nepřišlo ticho trapné. Bylo vyplněné ptačím zpěvem. Tak nějak jsem přestala vnímat fakt, že stojím na opuštěném místě s klukem, co mě vyděsil k smrti. Všechno mi tu přišlo o něco víc kouzelné než za branami venku. A tak jsem ignorovala fakt toho, že by mě tu nikdo neuslyšel křičet.

„Takže jsi tu nová?" Zeptal se zase.

„Asi to tak už bude," mykla jsem rameny. „pár dní zpět jsme se přistěhovali do Lakehurstu. Ty jsi odtud?" zeptala jsem se dřív než se stihl nadechnout.

„Z vedlejšího města," řekl a ukázal za sebe jako bych snad věděla odkud přesně je.

„Takže -" nadechla jsem se a položila knihu na schody. „pokud jsi odtud, určitě tohle místo dobře znáš," udělala jsem krok k němu a on udělal půl kroku ode mně. Zaskočilo mě to, ale ignorovala jsem to. „za to, jak se mě vyděsil, chci slyšet všechno."

„Všechno o Lunaparku?"

„Samozřejmě," usmála jsem se. „pokud tohle má být moje nové oblíbené místo, chci vědět vše."

Jeho koutky se konečně zformovaly do reálného úsměvu a podíval se na špičky svých bot. Vypadalo to jakoby nad tím přemýšlel, ale kývl. Rukou mi ukázal na schody. „Tak ať tvoje dobrodružství může začít. Až po tobě."

Schodům sem nevěřila ani trochu. A měla jsem právoplatný důvod. Hned na prvním schodě jsem měla pocit že se mi propadne noha pod ztrouchnivělým dřevem. Vůbec jsem nechápala to, že si moje hlava vymyslela, že by tohle mohl být dobrý plán, ale bylo to tak.

Vyšla jsem bez újmy všechny schody a počkala sekundu než vyšel i Samuel. Udělal krok na před a já ho následovala. „Jak moc tě mám zasvětit do tajemství tohohle místa?"