Tajemství lunaparku [CZ]

6.

Následující dny byli zvláštní. Dixon mi skoro každý večer, který zrovna netrávil s Gildou nechával několik zpráv a já měla pocit, že se mezi námi buduje propojení, které se obvykle jemu nestávalo. Bála jsem se, že jsem jen naivní, když si to myslím. Někde ve skrytu duše jsem věděla, co si o něm myslí ostatní. Včetně mých přátel. Jaxon mě tajně podporoval. Několikrát mi řekl, že ještě neviděl dávat tolik pozornosti holce, se kterou nechodí. Loren mi říkala, že ve chvíli, kdy mě dostane, všechno zmizí.

Kromě neustálého přemítání zpráv s Dixonem jsem v hlavě měla ještě jednu věc, která mě nechtěla opustit. A to byl Samuel. Chtěla jsem ho vymazat, ale nedalo se. Přišlo mi jakoby se mi dostal do hlavy a jak jsem již zmiňovala, začínala jsem bát, že jsem se po všem tom stěhování naprosto zbláznila.

Že jsem si prostě vytvořila místo a v něm člověka, který mě objímal slovy, pokaždé co je vypustil z úst. Přinášel mi komfort, který jsem si do té doby dokázala přinést jen já sama. Mají lidé starší deseti let neviditelné kamarády? A měla bych snad vyhledat odbornou pomoc?

A jak dny plynuly, přemýšlela jsem snad nad tím, že bych se měla do Lunaparku vrátit. A prostě počkat, skrz zapřenou mysl, jestli se objeví nebo ne.

Čekala jsem na slunečný den, ale poslední dny to venku vypadalo dost podobně jako v mojí hlavě. Pár minut svítilo sluníčko a pak se strhla průtrž mračen. A tak ve chvíli, když přestalo pršet alespoň na několik desítek minut, jsem vytáhla kolo z garáže.

Srdce jsem měla až v krku, když jsem přijížděla před bránu Lunaparku. Zahodila jsem kolo do trávy a vešla dovnitř. Vydechla jsem všechen vzduch z plic a rozhlédla se kolem. Místo se zdálo tak prázdné. Potom co jsem ho viděla naposledy zaplněný lidmi, najednou to na mě dýchalo konečně stejnou atmosféru jako poprvé.

Snažila jsem se sledovat každý svůj krok, protože kdyby se náhodou objevil, chtěla jsem být připravená. Nechtěla jsem aby mě vyděsil jako pokaždé.

Zadkem jsem se opřela o kraj fontány, protože to byl jediný kamenný objekt kolem mě a já si nechtěla sedat do promočeného dřeva. I tak jsem už byla dost nepřipravená na studený vánek.

Zahlédla jsem pohyb zpoza zaprýskaného skla a narovnala jsem se. Udělala jsem přesně to, co obvykle dělám, když uvidím Dixona. Nervózně srovnám záda a pod plnou tenzí mi ztěžkne dech.

Prázdné vstupní dveře vyplní tmavá vysoká postava. Jak mi vánek projede pod mikinou, ucítím to jak se mi naježily chlupy. A nebo to bylo jím? Chvilku stál a zíral na moji maličkost. Jakoby si bral k srdci slova, která jsem mu řekla poprvé. Tentokrát pomalu přikračoval blíž. Došlo mi, že tohle bylo poprvé, co mě nevyděsil k smrti.

„Ahoj," bylo jediné, co opustilo jeho rty.

Viděla jsem v jeho očích něco jiného než obvykle. Jakoby ho bolel každý krok, který ke mně musel udělat. Jeho oči byly temné a mluvily ke mně víc jak jeho rty. Byl tohle omluvný pohled? Skoro mi přišlo jakoby mě jeho rty vítaly zatím co mi jeho oči říkaly sbohem.

Ve veškerém zmatení, které bylo uvnitř mě jsem k němu natáhla ruce. Bez jakéhokoliv slova či upozornění, jsem vložila svoje ruce do jeho, které byly svěšené podél jeho těla. Známý pocit tepla mi projel tělem. Ačkoliv naše ruce byli studené, ucítila jsem jakoby malé ohýnky křesaly cokoliv co by nás mohlo zahřát. Stiskla jsem se o něco pevněji a s očima přikovanýma na nich, jsem doufala, že se pod stiskem nerozplyne.

Na tváři se mi automaticky vytvořil úsměv. Konečně jsem se nadechla. Podívala jsem se do jeho obličeje, kde se zformoval jakýsi úšklebek. Tiché zasmání opustilo mé rty. Teďka jsme jako blázen musela vypadat já.