Trnitá koruna

Kapitola první

   Vedl je dlouho. Míjeli potůček, u kterého se zastavili. Celou dobu šli mlčky, provázela je jen všude přítomná lesní melodie a bušení jejich srdcí.
   Jakmile sesedla ze hřbetu cestou znaveného koně, upřel na ni muž svůj pohled.
   „Bolí mě z cesty celé tělo, musím se chvíli protáhnout," nevěděla, proč měla potřebu vysvětlovat své samozřejmé činnosti tomu lumpovi, ale věděla, co všechno je nyní v sázce, a tak nechtěla riskovat jeho hněv.
   Přikývl. „Jasně. Možná tě potěší, že už jsme tak v půlce."
   Zmučeně vydechla, jak se ozvalo křupání jejích zad, z nohou a rukou se nesly podobné rány. Svaly měla ztuhlé, vážně nelhala, když řekla, že cítila bolest v celém těle.
   Popošla kousek dál od pijící Sne a namočila si v křišťálově čisté vodě dlaně. Úleva a pocit chladu se přes princeznu převalila a potěšila každé nervové zakončení.
   Ohlédla se. Seděl ve stínu vysoké vrby, sledoval ji ostřížím pohledem. Nehnul ani brvou, když popošla kousek dál od něj, ale žádný pohyb mu neunikl. Přejížděl svým pohledem po jejím těle a byť byl jako socha, měla pocit, že cítí jeho dotek na všech místech, která zrovna zkoumal. Nebylo to nepříjemné, bylo to extrémně divné. Proto se na něj otočila celým tělem, v srdci zlobu.
   „Mohl bys mi aspoň říct své jméno, když už mě tak hltavě očumuješ!"
   Svou chybu si uvědomila hned vzápětí. Vykulila šokovaně oči, přiložila ruku k puse a v duchu se začala proklínat. Ale když se na něj podívala, poznala mu na očích, že se pod šátkem usmívá. Chvíli přemýšlel, načež pološeptem vydechl: „Siatan."
   „Jmenuješ se Siatan?" Prakticky se mu tou otázkou vysmívala, ale on to přešel bez mrknutí oka. „Z jaké jsi země?"
   Vstal, pomalu jako had, nepospíchal. V moment, kdy se postavil na nohy, vytasil z pouzdra na boku svou pýchu. Lavendel polekaně ucouvla, pak ale pochopila. Otec vždy říkal, jak se dá jen podle meče určit, ze kterého království voják pochází. Její otec hrdě nesl stříbrný meč se zlatou rukojetí, stejně jako erb a prapory.
   Když se ale nyní dívala na zoubkovitý meč, co vypadal trochu jako vytrhnutý zub nějaké bestie, začala panikařit. Neviděla totiž ani stříbro, měď, dokonce ani smaragd nebo achát.
   „Už víš, odkud pocházím a proč mám takové jméno, princezničko?"
   Stále beze slov přikývla, snažila se aspoň navenek vypadat klidně. Nepodařilo se.
   „Snad by ses nebála?"
   Bála. „Nebojím se."
   Znovu pohledem sjel po jejím těle. Pokýval hlavou, meč zanořil zpět do pochvy. „Takže! Ještě nějaká super otázka do hry Poznej svého únosce?"
   Na to už mu neodpověděla. Byla hluboko ve svých myšlenkách, tak daleko, že jeho slova zněla spíše jako jejich ozvěna. Věděla moc dobře, kdo byl a odkud pocházel. Neznala ovšem nikoho, kdo by se s nimi setkal a přežil dost dlouho, aby o nich mohl vyprávět déle než pár minut. Znala je z knih, z babských povídaček, byli jejich strašákem pod postelí pro malé děti.
   Pro jejich označení nebyl žádný určitý důvod. Ovšem podle způsobu, jakým zabil Markuse a v jakém oblečení před ní stál, najednou chápala, proč označení Temní bylo tak příhodné. Temní nebyli z žádného království, žili za hranicemi jejich světa, daleko na východě, kde slunce prý nikdy nezapadá a lidé tam trpí neustálou žízní po krvi. Vrahové ve stínech, Černooděnci nebo Černopsi bylo jen pár dalších názvů, pod kterými je znala díky stálým návštěvám z dalekých krajů. A z jazyků oněch cestovatelů padaly informace jako mouchy – prý je Měsíc zabíjel, podle někoho jiného je pro změnu nezabíjelo nic, ani ta nejostřejší dýka by nemohla projít jejich kůží. Od jedné dámy, která přísahala na smrt svého již mrtvého manžela, slyšela, že prý je země v Pustině plná písku a lávy. Nikdo tam ale nikdy ani nohou nevkročil, aby tyto žvásty potvrdil nebo vyvrátil. Zkrátka povídačky.
   Ale teď ho přece viděla tak jasně jako slunce na nebi. Viděla jeho zbraň, rudou jako granátové jablko s rukojetí černou jako obloha o půlnoci a věděla, že mluví pravdu.
   „Takže Temní vážně existují?" zeptala se na zřejmou otázku.
   „Tak takhle nám říkáte? Temní?" uchechtl se a podíval se jí do očí. Lavendel musela uznat, že černější oči nikdy neviděla. „Jasně, že existujem. Vždyť chodíte po našem území."
   Nakrčila nos. „Nikdy jsem v Pustině nebyla."
   A opět to tam bylo. Prohlížel každý detail na jejím těle jako hladový vlk dobře zraněnou a unavenou laň, jen vyskočit a zabít.
   Po chvíli se ale zasmál, přičemž se skoro až nervózně poškrábal vzadu na krku. „Chápu. Vymazal to."
   Zvědavě se na něj podívala, jenže to on nemohl vidět. Už dávno se rozešel ke Sne a odvedl to stále vodu hltající zvíře zpět k cestě. Pak už nebylo třeba slov, Lavendel k nim došla sama. Byla zklamaná a vlastně ani nevěděla proč. Nic jí přeci nedlužil, žádné vysvětlení, proč jsou teď na pouti spolu, proč zabil jejího společníka a nedlužil jí ani jeho jméno. Přesto nyní věděla, po kom její otec za pár dní půjde s jeho vojskem, aby ho našel a přivedl na Popravčí vrch. Dostane od ní jméno a velmi krátký popis, přesto věřila, že ho najdou a ona se bude moct pomstít za své nynější nepohodlí.
   Siatan pomohl ženě do sedla, pak se chytil a chtěl se dostat na koňský hřbet za ni, v tom mu ale zabránil její pohled.
   „Co si myslíš, že děláš?"
   „Co bys asi řekla, že dělám, princezničko?" zasmál se, načež opravdu usedl za jejími zády.
   Ztuhlé svaly nedokázaly ani pobídnout Sne k chůzi, Siatan to tedy udělal za ni. Vzal jí z rozklepaných prstů jediné kormidlo, co měli, a pobídl Sne, která se už trochu méně nadšeně, než před chvíli začala nést k jejich dalekému cíli.
   Když se Lavendel vzpamatovala, potok měli daleko za sebou. Z jeho těla do ní proudilo teplo, byla z toho v rozpacích. Jako princezně se jí moc lidského kontaktu nedostávalo už dlouhá léta, dokonce i tanec byl bez větších doteků a objímala ji maximálně Sne svou obří hlavou. Nyní za ní seděl nebezpečný muž, objímal ji kolem pasu a oba je vedl kamsi do neznáma. Slovo nervozita by nikdy nemohlo vyjádřit to, jak se v téhle chvíli cítila.
   Zvláštním způsobem ji ale jeho blízkost těšila. Lavendel cítila žár na svých bedrech i uvnitř vlastního nitra, hluboko v sobě. Tváře jí z jistého uvědomění nabraly růžový odstín. Seděl za ní muž a díky svému vzdělání, a hlavně chůvám a služkám s prořízlou pusou, věděla, co je odlišuje. A ona to teď měla skoro u svého pozadí.
   „Na co myslíš, princezno?" překvapeně zamrkala, ucítila jeho pohled na své tváři z boční strany. Všiml si toho, jak zčervenala.
   Odvrátila od něj hlavu. „Na Markuse."
   To ho uzemnilo, narovnal se a už ji nepozoroval. Přála si, aby toho litoval. Aby toho jednou litoval, až se na něj bude dívat, jak z jeho těla odchází život stejně jako z Markusova.
   „Měl rodinu," zašeptala zlomeně.
   „Nenechal by tě se mnou odejít," odpověděl Lavendel stejně tiše a zkroušeně. „Ani si nevšiml, že jsem vás sledoval."
   Rozhořčeně se na něj podívala, do ďábelských očí vraha. „Možná pochybil, ale zemřít si nezasloužil."
   Povzdechl si nad princezniným přístupem. Chápal ho, ale zároveň ho rozčilovalo, v jakém světle Siatana viděla. Nedivil se tomu, jakou reputaci jeho lidé měli – přeci jen, on sám byl nyní vrahem, zlodějem a pobudou.
   „A jak jsem to podle vás měl udělat, Vaše Výsosti?"
   Hodnou chvíli přemýšlela, odpovědi se mu ovšem nedostalo. Nedokázala si představit žádný scénář, ve kterém by Markus nebyl smrtelně zraněn nebo mrtev. Nebyla jako on, nikdy nikoho nezabila a ani neokradla. Její fantazie byla obrovská, zkušenosti zrovna s tímto žádné.
   „Vidíš? Ani ty nedokážeš říct, jak jsem ho měl ušetřit. A věř mi, nebyl tak nevinný, jak si myslíš."

***

   Vzpomněla si, jak se ráno vypravovala na krátkou projížďku jen co se slunce sotva objevilo na obloze. Ve chvíli, kdy Siatan už neseděl za ní, ale vítal se s dalšími lidmi v černém oblečení, bylo slunce vysoko nad její hlavou a pálil ji do tváře. Chtěla se až zasmát nahlas, poněvadž si vybavila, jak se dívala na svůj klobouk a říkala si, že bude hned zpět a nepotřebuje ho. Teď by za něj dala cokoli.
   Siatan se zrovna plácal s nějakým mladým klučinou po zádech, když Lavendel slezla ze sedla na pevnou zem. V ten okamžik se na ní otočilo hned několik párů očí, děsilo ji, že neviděla mezi pozorovateli žádnou ženu.
   „To je ona?" zeptal se jeden vysoký a svalnatý muž, Siatana by skolil jedinou ránou pěstí. „Ta nás má vykoupit?"
   Lavendel se na toho obra podívala a hrdě prohlásila: „Zabil mi strážce, unesl mě a vlekl se se mnou až sem. Jasně, že nejsem ta, kterou potřebujete."
   Chtěla být nepříjemná, rýpavá a kousavá, jenže jakmile domluvila, všichni se začali smát, dokonce i Siatan se lehce zlomil v pasu. Těkala očima, kudy by se mohla vytratit a utéct. Samozřejmě žádnou cestu neviděla.
   Všichni se pomalu začali uklidňovat o pár minut později, během kterých tam Lavendel jen stála a zírala. Přišla si trapně, obava z trestu za neposlechnutí nevyřčeného rozkazu ji ale držela na místě.
   Jako první se uklidnil ten obr, který byl až moc podobný jinému zlobrovi kousek dál, a se slzou v oku prohlásil: „Sakra, takhle jsem se nenasmál už zatraceně dlouho!"
   Pár výrostků mu přitakalo. Civěli na její šaty, co ještě ráno měly slonovinově bílou barvu. Nyní byly špinavé, na pár místech skvrny od bahna, pár zelených šmouh od trávy. Sama pro sebe zkonstatovala fakt, že by jí přišla vhod koupel a jedna z jejích rób, klidně i ta nevkusná na ples příští měsíc.
   Siatan se na ni za posledních pár minut ani nepodíval, proto ji překvapil jeho náhlý oční kontakt. Začal si sundávat těžký kabát, čímž odhalil ještě víc košili pod ním. Volné rukávy mu nechávaly prostor, vypadal jako pirát, o kterých Lavendel četla láskyplné a dobrodružné romány v královské knihovně. Lavendel připadal jako temný princ, svým držením těla vyčníval nad ostatní, byť ho minimálně ti dva navzájem si podobní převyšovali.
   Trochu si vyhrnul rukávy. Elegance jeho pohybů brala kyslík z princezniných plic a když si sundal šátek, co zahalovala jeho tvář, uvědomila si, jak je krásný.
   Hned poté ale odnikud přilétla další, příšerná myšlenka.
   Teď už zná jeho tvář.
   Nenechá ji odejít.

***

Ahoj, zlatíčka!
Snad máte krásný den a užili jste si kapitolu. :) Fakt se snažím, okey? :D