Podobnost čistě náhodná

37.kapitola

Když jsem Zacharyho spatřil, oči se mi zalily slzami. 

Už jsem se smířil s tím, že mě Rafael bude mučit a dost možná i zabije. Už jsem se smířil s tím, že svého černovlasého Ashârijce nikdy víc neuvidím.

A najednou byl tady.

Se mnou. V zajetí. 

Ve spárech šíleného psychopata, který nám ze života udělá peklo.

Tedy z té krátké doby, co nám ještě ze života zbývala.

Nevím, proč mě vůbec nenapadlo, že by se tohle mohlo stát.

Proč mi nedošlo, že když provedu tenhle svůj malý podraz a půjdu sem místo Nica, Zachary se vykašle na původní plán a udělá něco podobně stupidního.

Nechá se chytit. A přijde za mnou.

Asi jsem si myslel, že bývalý agent Argosu a člen klanu těch nejdrsnějších zabijáků se nenechá zviklat emocemi. On musel vědět, že je nutné dokončit úkol za každou cenu a nezatahovat do toho city. Tohle mi přece tolikrát opakoval. 

Místo toho byl tady. 

A já se na jednu stranu cítil nevýslovně šťastný, že ho vidím, že kvůli mě přišel, a současně zoufalý, protože to znamenalo, že tu s největší pravděpodobností zemře se mnou.

Pokud se nestane zázrak. Pokud nemá nějaký geniální plán, kterým nás zachrání.

Na Rafaelův příkaz Zacharyho připoutali ke stěně stejně jako předtím mě. Stál nehybně u protější zdi a já se smíšenými pocity sledoval, jak si bez odporu nechal zacvaknout obě zápěstí a kotníky do kovových pout. On, stále se šátkem na očích, mě zatím zahlédnout nemohl. 

Rafael poté odmávl svoje vojáky a přistoupil k Zachovi. Chvíli si ho zamyšleně prohlížel, nato mu ten šátek strhl.

Modré oči mého milovaného Ashârijce pohlédly nejprve s pohrdáním na toho psychopata, a poté spočinuly na mě.  Ale jen velice krátce.  

Pochopil jsem.

Nechtěl přitahovat pozornost ke skutečnosti, že je mezi námi bližší vztah. Každé takové informace by náš věznitel mohl využít ve svůj prospěch. 

Rychle jsem zamrkal, abych zahnal protivné slzy, které se mi stále tlačily do očí. Nesměl jsem ukázat jakoukoli slabost.  

Zachary se rozhlížel a ukládal si do paměti každý detail místnosti. Také se znovu zadíval na mě a tentokrát jsem si všiml toho krátkého pohledu, který vrhl na moji náušnici, jako by se chtěl ujistit, že ten čip na ovládání super vojáků mám stále u sebe.

Zničehonic mávl Rafael skalpelem směrem k Zachovi. Leknutím jsem zalapal po dechu a na okamžik by se ve mně krve nedořezal. 

Ale ten magor, který za celou dobu ještě svůj skalpel neodložil, pouze rozpáral Zachovi tričko, co měl na sobě.

Prsty odtáhl rozřízlou látku stranou a jeho pohled se upřel na vypálené písmeno A pod pravou klíční kostí.

„Jak jsem si myslel," zašklebil se. „Jeden z Ashârijů, jeden z těch zabijáků, které si na mě moje drahá sestřička najala."

Rafael to ví? Ale jak to? Kdo mu to všechno řekl?  

Odpověď na tuhle záhadu jsem se dozvěděl vzápětí. Ze skrytých dveří, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml, dovnitř v tichosti vplula Gina. Rudovlasá přítelkyně Francescy. Ta, která ji vždy doprovázela a ochotně pomáhala s orientací v prostoru.