Proroctví

1. kapitola - Nový kluk v sousedství

                              Bylo nebylo jednou jedno mladé, krásné děvčátko s kaštanovými, vlnitými vlasy až  do půli zad, očima smaragdově zářícíma a bledou pletí, která hrozně ráda nosila rudý kabátek. Chodila ráda sama například temnými uličkami a neměla moc přátel. Po tragické smrti svého otce a bratra byla velmi tichá, nešťastná, zmatená a plachá. Už nikdy sama nechodila temnými uličkami, nevkročila do žádné tmy kromě jejího pokoje, protože by jí připomínala šílenou autonehodu, při které zemřeli její blízcí. Její drahý otec a ochranitelský bratr. Jednoho dne se vše změní.  Tedy alespoň doufám. " Co to tu sakra žvaním! Nic se nezmění, bude to stejné peklo jako dřív. Snad jste pochopily, že tady celou domu mluvím o svém nedokonalém životě."   

                            Odložím svůj deník stranou na postel a do rukou uchopím mobil. Na displeji se objeví nápis: " NOVÁ ZPRÁVA." Kliknu na políčko přečíst zprávu a objeví se text. Je od Emily mé nejlepší spíše skoro jediné kamarádky. Hned odepíšu.

Emily: Slyšela jsi už tu novinku?

               Nora: Ne. Povídej :)

Emily: Víš, že k nám do třídy bude chodit nováček

                Nora: Nekecej

Emily: Prý je to sexy kousek

                  Nora: Vrrr.... Počkej až to zjistí Denise a její partička

Emily: No jo no, ale víš co je ještě divnější?

               Nora: Ne, co ???

Emily: Že ten nováček bydlí v té staré velké vile na konci vaší ulice na tom útesu.

                  Nora: On ten dům byl na prodej?

Emily: Asi možná ano.

              Nora: Stejně mi to přijde divný

Emily: Mě taky, ale nebylo by slušný jít se představit jako přátelský soused

                Nora: Zbláznila ses? Víš kolik je hodin.

Emily: :) :) :) Vím, ale ty se bojíš tam jít

                   Nora: No a ty ne?

 Emily: Bojím se jako ty vždyť si pamatuješ strašidelný dům.

                 Nora: Jo to pamatuju.

Emily: Fajn tak já budu muset končit a zítra se uvidíme ve škole

                 Nora: Jasně " Em."

                  Odložím mobil na noční stolek a přejdu k velkému oknu, když pohlédnu ven mám výborný výhled na střechy okolních domů, oblohy a útesu, kde se tyčí ta tajemná, děsivá  vila. " Noro, večeře je hotová." Zvolá matčin hlas z voňavé kuchyně. Otevřu dveře. Vyjdu na chodbu a vydám se po točitých  schodech dolů. Z kuchyně se line úžasné aroma čokolády, karamelu, oříšků a skořice. "Mami ty jsi pekla sušenky?" Zeptám se s překvapením a matka otočená k troubě plných sušenek se usměje a poví: " Ano. Myslela jsem si, že by bylo dobré je odnést jako dar přátelství novým sousedům."

                " Cože." Vyhrknu tak, že mi skoro sousto jídla zardousí.

" Noro! "

               " Mami?"

" Noro jsme přátelští sousedé, kteří umí pomoct a je to slušnost přivítat je tu v sousedství. Odneseš je po večeři ano?"

                  " Proč je teda neodneseš ty?"

" Já musím do práce něco se tam stalo."

                     " Tak jo. Odnesu ty sušenky."

" Jsi moc hodná, zlato jsem hrozně ráda, že tě tu mám."

                       " Já taky."  Odpověděla jsem. Po večeři jsem umyla, uklidila nádobí na své místo a vydala se do mého pokoje, kde jsem se oblékla. Hodila jsem na sebe tmavé džínsy, černé kozačky, černé tričko s nápisem gotické skupiny a červený kabátek s velkými černými knoflíky. Cestou k tomu domu jsem vůbec nepromluvila jen přemýšlela jak se představím. Třeba budeme skvělí sousedé. Budou mít dceru, která je tichá jako já a budeme s Emily její nejlepší kamarádky. " Tak a jdeme na to." Řekla  jsem  nahlas sama sobě . U,ž už se snažím zaklepat na dveře, když se rozlítnou dveře a v nich se objeví on. Zarazí se mezi dveřmi, když mě uvidí.  Měl tmavě kaštanové vlasy, šedé oči, bledou pleťˇ. Stál tam do půlky těla nahý a v ošoupaných džínách " Ahoj." Prohodí

" Ahoj." Zakoktám

                           " Co potřebuješ?"

" Máma posílá košík..."

                          " Sušenky."

" Jo. Jak to víš?"

                          " Cítím je a taky nějakou sladkou vůni. Něco jako... jako růže."

" Sakra." Procedila jsem skrz zuby.

                             " Co je.?"

" Nic. Jenom, že musím běžet." Zalhala jsem.

                                  " Aha tak se měj." Odpověděl.

                                      Otočila jsem se na podpatku kozaček a zmizela rychlostí blesku. Pořád jsem cítila jeho pohled na mě. Věděla jsem, že mě neustále sleduje.