Proroctví

3. Kapitola - noční tvorové

                                                        Nikdy se nepřibližuj k němu. Nikdy nechoď sama jako dnes. Uteč. Uteč, hned!!! Noro pojď ke mě. Ona není hračka. Adame? Potřebuju malou laskavost. Nevím jestli jsem svatý, ale.... " Panebože." Vdechla jsem do plic čerstvý vzduch a posadila se. " Co to má sakra znamenat. Stalo se to před třemi týdny, proč to mám neustále v hlavě!" Přešla jsem od postele k oknu, kde jsem s povšimnutím uviděla rozsvícené světélko u Adama doma. Měla jsem podivný pocit. Ve škole nebyl týden a od té doby co mě nalezl u toho lesa, kde byl ten černovlasý kluk se choval  divně. Potichu jsem si natáhla kabát a do kapsy si strčila baterku. V rukou pár bot jsem se plížila po starém schodišti ven.  Štěrková cesta pod mými botami křupala jak jsem se rozběhla k tomu domu, kterého jsem se ještě před měsícem bála, k tomu domu, kam jsem šla odnést první den sušenky klukovi, jež mě pozval na ples.

                                                       Venkovní dveře byli pootevřené. Nebylo by to vloupání kdybych vstoupila. No andílek taky nejsem. Vloupat se do cizího domu dokážu taky. Stisknu kliku, ale hlasy uvnitř mě zarazili. " Adame co se s tebou děje!" Ozval se ženský hlas. " Si celí tak jiný. Tak..."

" Cecily taky tě rád vidím. Co tu děláš!"

                    " Moc se mi po tobě stýskalo."

" Neříkej." Zasmál se.

                     " Je mi nějak divně jako by nás někdo sledoval."

                   To mě docela vyděsilo a tak jsem uskočila od dveří tím pádem jsem upustila baterku. Hlavou se mi honilo tolik otázek, ale můj vnitřní hlas řekl: " Běž." Prchala  jsem co mi nohy stačily, že jsem zapomněla i na tu baterku co jsem upustila na verandě jeho domu. Slané slzy mi stékali až k ústům. Zavřela jsem za sebou tiše hlavní vchodové dveře a vycupitala po schodech do svého pokoje. Bylo mi špatně, zle. Cítila jsem se zanedbaná, smutná a sama. " Mami?" Vykřikla jsem, když jsem uslyšela podivnou ránu.  Matka v klidu oddechovala v posteli. A na zemi u její postele ležela kniha spíše rodinné album otevřené na fotce mého otce. " Tati hrozně mi chybíš." Zašeptala jsem.

" Mě taky zlatíčko." Ozvala se matka z postele.

           " Mami."

" Ty nespíš?"

             " Nemůžu."

" Zlé sny?"

                " Ano." Zalhala jsem. Posadila jsem se na okraj její postele a objala ji. " Ty jsi ledová Noro."

" Zapomněla jsem si zavřít okno v pokoji."

                 " Aha."

" Něco ti řeknu Noro."

             " Co?"

" Říkával to tvůj otec. Buď silná, jdi dál, i kdybys měla ztratit mnohé, ale? Nikdy, nikdy neztrať tři věci: rozum, srdce a víru, protože ty tě vedou cestou, kterou uznáš za vhodnou."