Mlčící vesnice

Při jedné z mých četných výprav po střední Asii mě v tádžických horách, daleko od hlasů lidí a svitu lamp, zastihla krutá sněhová bouře. Do těchto končin není radno se pouštět bez zkušeného průvodce. Věděl jsem to. Když mě však všichni znalí místního kraje, kteří mluvili anglicky, odmítli a roztřeseným hlasem mě varovali, abych se vyhnul této oblasti, nezbývalo mi než se vydat sám.

Bouře přišla znenadání. Náhle nebylo vidět na deset yardů před sebe a mrazivý vítr mě šlehal do obličeje v mocných poryvech. Snažil jsem se právě vystoupat po velmi strmém svahu, doufaje, že najdu jeskyni, ve které bych se mohl úkryt a nabrat sil. Krok za krokem jsem postupoval k vrcholu. Až nejednou... Vrchol se vzdaloval a já si v poslední chvíli před ztrátou vědomí uvědomil, že padám.

Bolí mě hlava. Slyším kroky. Cítím pravidelný houpavý pohyb, jak mě neznámí odnáší pryč. Znovu omdlévám.

Opět se probouzím. Tentokrát v teple a pohodlí měkkého lůžka vystlaného jakýmsi prapodivným mechem a dalšími rostlinami. Na lavici vedle mě stojí dřevěná mísa s příjemně vonícím pokrmem. Do chatrče vchází muž robustní postavy s neupravenými vlasy a vousy. Posunky naznačuje, že se mám najíst. Když kývnu na souhlas, spokojeně se otočí a vychází ven. Polévka, nebo spíše omáčka, měla zvláštní, výraznou chuť. Nechutnala jako cokoli, co jsem kdy dřív jedl. Netrvalo dlouho a znovu jsem usnul.

Od doby, co mě v bouři zachránili lovci z horské osady, uplynulo již několik dní. Zdá se, že pokrm, který mi byl podáván, obsahoval jakési velmi účinné léčivé byliny, jelikož jsem se z poměrně těžkých zranění zotavoval, až abnormálně rychle. Když jsem byl schopen vstát, provedl mě vousáč po celé vsi. Bylo až k neuvěření, že se v této nehostinné krajině usídlili nějací lidé. Ve dřevěných staveních zde žilo na 50 obyvatel. Všichni byli nečesaní a nemytí, avšak nanejvýše přátelští a štědří. Muži se živili lovem. Vyráželi denně do hor a večer se vraceli s bohatou kořistí. Ženy pak maso připravili se směsí bylin, jaké jsem jaktěživ nespatřil. Co se mi ale od počátku zdálo podivné, bylo ticho, které panovalo nad celou vískou. Nikdo z místních nepronesl za celý den a noc jediné slovo. Dorozumívali se spolu pouze posunky. Brzy jsem odpozoroval, že, například, přiložení levice na břicho znamená pozdrav a netrvalo o moc déle, pochopit další jednoduchá gesta.

Okolí vesnice bylo přímo kouzelné. Nacházela se poměrně vysoko, takže bylo možné shlížet na vrcholky nižších skalisek. Vítr příjemně čechral vlasy a zpíval mezi skalami klidnou melodii. Sníh se leskl všemi barvami duhy, když na něj posvítilo slunce a křupal pod nohama. Když jsem se takto sám procházel, přemýšlel jsem, jak je asi právě teď v Anglii. Jestli je v Londýně mlha a jestli právě Big Ben odbíjí. Stesk však záhy zmizel, když se přede mnou objevila nejkrásnější vyhlídka v celém okolním kraji. Byla odtud vidět ohromná hora v jejímž boku byly desítky jeskyní. Přemítal jsem nad tím, jak příroda vytvořila tuto podívanou. A jestli v těch slujích žije nějaké zvíře, či třeba poustevník, který se uchýlil do samoty hor. Vzpomněl jsem si na svou předchozí cestu. V Himálajích jsem s průvodcem narazil na podobnou jeskyni. Žil v ní, opravdu, takový starý šedivý muž. Byl vyzáblý a vypadal, že se nedožije zítřka. Přesto byl tělem i duchem zdravější než my. Žil již sám víc než deset let a celou tu dobu strávil přemýšlením o svých činech a činech lidí druhých. O tajemství, které odhalil se však nepodělil.

Třetího dne po mém zotavení, mě místní zavedli do největšího že všechny domků. Byl podlouhlý a poměrně úzký. Jedinou místnost osvětlovaly pochodně, které s sebou nesli mí průvodci. Na zdech byly pověšené kožešiny a jiné trofeje a přímo naproti dveřím, až u vzdálené zdi, stála vrátka police a na ní leželo několik knih. Zanechali je tu nejspíš nějací dobrodruzi, kteří zavítali do těchto končin ještě dávno přede mnou. Jeden z mužů mi kývl na známku souhlasu a já vzal do rukou první z knih. Otevřel jsem ji a zjistil, že se jedná o zeměpisný atlas. Mapy byly nakresleny s nevídanou přesností. Každý typ terénu byl odlišen jiným vzorem, nechybělo jméno jediné hory, osady, jezírka, potůčku, ba ani studánky. Všechny popisky byly psaný azbukou. Podle legendy, však ne rusky, ani jiným, mně známým jazykem. Po chvíli listování jsem našel i krajinu, ve které jsem poznal okolí vesnice. Ta zde byla uvedena pod jménem Sajton. Jméno mi znělo povědomě, ale nedokázal jsem jej nikam zařadit. Další dvě knihy se ukázaly být ruskými sbírkami bylin. Příběhy udatných bohatýrů jsem miloval už jako kluk a nebýt toho, že na polici zbýval další svazek, strávil bych jejich překladem, klidně celý den. Poslední kniha byla o poznání tlustší a zdánlivě i starší než ostatní. Její obsah se mi však nedařilo rozluštit. Symboly, jako tyto jsem ještě nikdy nespatřil, ačkoli jsem se před svými cestami vždy řádně připravil a zjistil si alespoň trochu o každém jazyku a písmu, co se kdy na daném území užívalo. Listoval jsem však zažloutlými listy ještě hodnou chvíli, až jsem narazil na ilustraci. Přeběhl mi mráz po zádech. Celou stránku zabíral ohavný démonický obličej. Jednalo se nejspíše o jakéhosi ďábla či jinou zlou entitu. Když ho spatřili místní za mými zády, všichni zvedli pravici do vzduchu a vztyčili malíček, jako by se chtěli tímto gestem chránit před zlými silami, ztotožněnými tímto netvorem. Zabouchl jsem rychle knihu.