Zamilovaná na špatném místě /ff. Stein27

3. Novy domov ?

Vzbudila jsem se v krásném pokoji sladěném do bílo růžová . Byla zde postel , na které jsem teď ležela, skříň, psací stůl , kosmetický stolek a komoda . Nikdy jsem tady nebyla . Nevím co se stalo. Co tu dělám ? Kde to jsem ?
Z myšlenek mne vytrhl chlapec, kterého jsem již znala ze včera .
" dobré rano jak jsi se vyspala ?" Řekl tak tiše a mile , jakoby se nic nedělo.
" co tady dělám ? Kde to jsem ? Kde je tata ?"
Měla jsem milion dotazů, ale ani jednu odpověď .
               "Pssstt. Pokud nebudeš dělat problémy nic se ti nestane " jak může mít tak klidný tón hlasu , děla , jakoby se nic nedělo .
               Až teď mi došlo , že mám na sobě tepláky s tričko .    "Kdo mě převlékl ?!" Byla jsem naštvaná a smutná ,víc a víc .
                 "Naše služebná a teď se nachystej na oběd bude za 20 minut po obědě ti vysvětlím jak to tady chodí " odešel a s ním i moje naděje zmizet z tohoto místa v nejbližších minutách .
                 Vzala jsem si černé legíny, růžový top bez ramínek a lehce jsem se nalíčila . Dveře byly zamčené, takže mi nezbývalo nic jiného než čekat. Rozhodla jsem se prohledat pokoj, který budu asi ještě par chvil obývat . Našla jsem svůj deník a propisku pro štěstí . Začala jsem si pročítat staré básně . Našla jsem zde básničku, kterou jsem pojmenovala po své nejoblíbenější květině .
Slunecnice:

Slunečnice celý den
Otáčí se za sluncem
A ani na moment
Nepřestane s úsměvem
Nikdy pro nikoho nebude dost
Ikdyž se snaží moc
Ikdyž brečí celou noc
Ikdyž řve o pomoc
I tak není dost
Kytičko krásná
Proč jsi nám zvadla ?
Plakal táta
Plakala máma
Když jsem tě z vazy vyndávala
Tohle není smutná báseň
Ačkoliv možná zdá se
A ikdyz nejsme ve válce
Nežije se tady hladce
Nežije se tady lip
Než na planetě slunecnic
Ach.. já už tady nechci být
Já už tady nechci žít
Na planetu slunečnic
Odjedu a neřeknu nikomu nic
Vím že mi tam bude líp

Tahle báseň je pro mě něčím speciální. Další báseň ,co mi nahrne slzy do oči o mém bývalém nejlepším kamarádovi , který jediný chápal jak to všechno je s mým tátou jelikož to měl úplně stejně. Už se nebavíme a mě to každý den užírá .

Bolí to
Je to divny ale užívám si to
Užívám si tu bolest
Kterou způsobuje každý tvůj pohled
Ze všech těch hezkých chvíli
Jsou jen vzpomínky co stále bolí
Naše noční konverzace plné smíchu
Jsou pryč a já zase sedím sama ve tmě a tichu myslím na nás dva
Myšlenek plna hlava
Ale ani jedna zprava
Přestanu na tabe myslet ?
Nechci přestat
Nechci té ztratit
Chci se zpátky vrátit
Do chvíli kdy mě trápilo jen to že té nevidím
A všechny rány co jsi zahojil
Jsi teď jen prohloubil
Nejde zapomenout
Když se mě myšlenky na tebe vždy upnou
Nedokáže mi nikdo pomoct
A já si stále rikam dost
Ale hlava si jede svoje
Nechci už myslet na tebe
Chci zas aby to bylo jako dřív
Jenže ty jsi chtěl vždy víc než přátelství
A já chtela mít té vedle sebe
A teď už vím
Že z nás nebude víc
Než bývali kamarádi
Co se dřív měli rádi

Najednou se otevřou dveře ve kterých stojí žena, okolo 50-ti let a vede mne do kuchyně. Wow tenhle dům je mnohem větší než ten můj je to šílený .
         Přišly jsme do jídelny, kde byl stůj tak pro 20 lidi a taky že už byl z půlky plný lidi .
         " konečně jsi tady " chytil mě Petr za ramena a posadil mě na židli vedle sebe .
         Přinesli jídlo a já mlčky jedla. Jakoby mi něco říkalo ať se rozhlednu . Poslechla jsem ten malý hlášek v mé hlavě . Všude byli jen muži od 25 tak do 50let ,v oblecích a u zhruba poloviny z nich seděly dívky, které byly značně mladší . Všechny vypadaly tak smutně a některé z nich měly par modřinek . Tohle mě vyděsilo natolik , že jsem se rozhodla ukončit rozhlíženi ,ale když jsem se chtěla podívat zpátky do talíře tak jsem spatřila....... 

Tak Jo snad se vám tahle dlouhá kapitola líbila a snad i moje básnicky oboje jsou celkem staré ale tak snad se líbí tahle kapitola má skoro 700 na to si moc nezvykejte 😭😭

-Viki