Jimin
Smykem zabrzdím před polorozpadlou, shnilou konstrukcí altánku. Leje jak z konve a mě se u úst sráží dech, tvořící tak malé obláčky páry. Aprílové počasí udeřilo v plné síle, což dokazuje i fakt, že když jsem před nějakými dvaceti minutami poblázněně vybíhal z domu bylo ještě hezky. A teď prší.
Navíc jsem dnes ráno zaspal, což mi taky nepřidává. Ani jsem nic nejedl, ne že by tedy bylo co, i když nějaký ten okoralý kousíček chleba by se přece jen našel. Taky jsem unavený a zesláblý, ještě stále jsem se nevzpamatoval z chřipky, která letošní zimu skolila půlku Města. A aby toho nebylo málo, celé ráno, už od chvíle, co jsem se probudil, mě nesnesitelně pálí tetování. Moje spřízněná duše o sobě takhle dává vědět poměrně často, i když musím přiznat, že dnes je to jaksi intenzivnější. Navíc s rychlostí, jakou se blíží mé pětadvacáté narozenin, občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby žádné spřízněné duše neexistovali. No minimálně by mi nehrozila smrt.
Rozechvěle vystoupám po schůdcích dovnitř a unaveně se svezu na zem. Třesu se jak osika, když si ve snaze zachránit trochu tělesného tepla, přitahuju kolena k sobě. Ranní běh mě k smrti vyčerpal, a tak, i když si to zakazuju, se mi v okamžení začnou klížit oči.
Asi bych vážně usnul, kdyby v tu samou chvíli do altánku nevběhl neznámý vetřelec.
Stojí ke mně zády, ohlý v pase se opírá o kolena a ztěžka dýchá. Pravou rukou svírá svůj levý bok, přičemž do něj v pravidelných intervalech zatíná prsty. Černé, dlouhé vlasy mu zplihle visí přes ramena a v oddělených pramíncích se lepí na mokrou koženou bundu.
Na krku se mu leskne poznávací znamení Odboje. Vytetovaný obrys vlaštovky v letu.
,,Baví tě na mě zírat?" Hlas má zhrublý, kdyby se zrovna probudil. Pomalu se narovná a já si uvědomím, že mě přinejmenším o půl hlavy převyšuje. Instinktivně se začnu sunout dozadu, dál od něj. Muž se na mě podívá a já poprvé spatřím jeho tvář.
Je mladý, netipl bych mu víc jak třicet let. Mračí se na mě, ústa má stažená do úzké linky a čelo mu brázdí hluboká vráska. Tmavě hnědé oči má přimhouřené, když si mě podezíravě prohlíží. Od pravé lícní kosti se mu táhne tlustá růžová jizva, která pokračuje přes nos a končí až u pravého koutku jeho úst.
Ještě chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, jako bych zamrzl v čase, než se muž povážlivě nepohne mým směrem. Jen si sčísne vlasy pryč z obličeje, ale moje vyjukané já sebou instinktivně trhne dál od něj. Muž po mně střelí pohledem a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubí.
,,Buď v klidu, nic ti neudělám," zavrčí mým směrem, načež se ke mně opět obrátí zády, rozhlížejíc se kolem sebe, jako by kontroloval zda nás někdo nesleduje. ,,Jen se tu s tebou na chvíli schovám, co říkáš?"
Nedůvěřivě ho pozoruju. Není zdejší. Kdyby byl nikdy by na mě tak bezprostředně nepromluvil. Navíc i ze svého místa vidím jak široká má ramena a jak se mu pod oblečením rýsují svaly. Lidé ve Městě vesměs vypadají jako já, chodící mrtvoly. Zato on? Vypadá zdravě a silně, naprostý opak mrtvoly.
,,Jak se jmenuješ?" Párkrát rychle zamrkám, jak mě svými slovy překvapí. Střelím po něm očima, ale když si všimnu s jakou zaujatostí mě pozoruje, rychle s očima zase uhnu stranou. ,,Já jsem Jungkook." Představí se mi, ale já stále zarytě mlčím, oči zabodnuté do prostoru před sebou. Zaslechnu tichý, rezignovaný povzdech. Podívám se jeho směrem a vidím jak se hlavou opřel o sloup za sebou a zavřel oči. Chvíli na něj zmateně hledím, ale pak se rozhodnu nechat to být. Přetočím se tak, že vidím ven a tiše se modlím, aby už přestalo pršet a já mohl odejít. Býval bych byl už pryč, nicméně strach z nachlazení, mě tak trochu přinutil zůstat. To že svůj úkryt sdílím s očividným odbojářem, to je už druhá věc.
YOU ARE READING
Zmatené Hvězdy
RomanceUběhlo už bez mála sto let od chvíle, kdy Zemi zasáhla přírodní katastrofa globálních rozměrů. Ledovce roztály, voda zaplavila pobřežní oblasti a lidstvo bylo nuceno stáhnout se do Měst, obrovských táborů, jenž byli obehnány ochranou zdí, jíž říkali...