☿
Každý den koncem světa. Vstanu koukám se z okna a světlo působí jako laser, co se mi vpíjí do očí. Nechci ho cítit, ani vidět skrze sklopená oční víčka. Nemůžu si pomoct, ale je těžké zřít a nechat oči otevřené. Svět okolo žije, ale pro mě je jen mrtvou kulisou. Než jsem tě poznala, smála jsem se z plných plic. V mém smíchu byla jiskra. Dnes mě děsí, kolik mi toho chybí, abych se smála stejně jako dřív. Skoro od začátku jsem byla ztracená.
V den našeho prvního setkání jsem byla dost unavená a vyhaslá z naděje, že se může stát víc, než bych očekávala. Zářivě modrozelené oči přitáhly ihned mou pozornost. V mém úmyslu nebylo poznat tě. Hledala jsem jen způsob, jak přežít další den, aniž bych cítila, že jen přežívám. Lesk noci a matnost dnů mě často přiváděla na myšlenku, že žiju obráceně. Nebylo možné přežít v obou světech. Tvé přelétavé pohledy se mě nejednou snažili přesvědčit, že možné je vše.
Co se stane, když zachraňuje člověk, který to sám potřebuje? Jeden bude zachráněn a druhý musí najít cestu ven sám. Není to výčitka ani prosba. Ne vždy chceme od lidí to stejné, co jim dáváme. Na oplátku by stačilo vynechat sebestřednost a zapojit trochu empatie. Chtěla jsem utéct ze světa, do kterého jsem nikdy nepatřila. Někteří se dívali skrze mě, někteří ode mě odvraceli zrak a jiní mě jen nenáviděli. Bezdůvodná nenávist mě provázela od počátku. Nevím proč a co je se mnou tak jinak nebo rovnou špatně. Bezdůvodnost byla snad důvod moji existence.
Být s tebou znamenalo oboje. To dobrý i špatný. Ne černobílý. Někdy to znamenalo koukat se do prázdna a přesto dokázat vidět všechno. Podvody a lži, hezký slova i činy a někdy jen sliby.
