Mezi námi mrtvými

𝑯𝑶𝑾 𝑫𝑰𝑫 𝒀𝑶𝑼 𝑫𝑰𝑬?

[ nicolás ]

Ráno se probudím za hasitýho zvuku budíku. Mám tou krabičkou chuť mrštit o zem a jít znova spát, ale vím, že by mě stejně vzbudil Ricky a proto se líně vyhrabu zpod peřin a nasoukám se do černých džínsů jen abych nenasral tátu tím, že mu budu po baráku chodit napůl svlečenej. Sejdu po schodech domů.

Z kuchyně se za hlasité hudby line taky vůně spáleného toastu a tak nejistě zpomalím. Máma je doma? Co tady dělá? Není to tak, že bych jí chtěl vyhánět, ale nevím, jestli jsem připravenej na další konfrontaci s ní. Ano, bojím se svý mámy. A táty, kdyby to ještě nebylo dost jasný. Myslím, že bych rozhodně nemohl čelit oběma.

Nejistě nakouknu dveřmi. Jo, je to máma. Na sobě má tepláky a tátovo starý tričko s nápisem I don't believe in humans, který už dávno nepřetáhne přes svůj pupek. Sám si pamatuju doby, kdy to tak nebylo. Tenkrát nebylo hodně věcí a byli jsme šťastní. A já se nemusel plížit vlastním domovem jako přizdisráč.

Než si mě všimne, zmizím. Svačinu si koupím po cestě. Zamířím do koupelny, spáchám ranní rutinu a rychleji, než bych já sám do sebe řekl, vyrazím s rekordním časem 8:16 do školy. Jeep mi nastartuje hnedka a jsem rád, že nemusím čelit mámině pohledu, který mě propaluje s rukama založenýma na hrudi zpoza záclony oknem v přízemí. Nemusím na ní koukat, abych věděl, jaký má kruhy pod očima. Ani jak mastný vlasy má. Sám nevypadám o moc líp.

Na semaforu zastavím, jako každý ráno. Zasraná červená. V rádiu hrajou AC/DC s jejich čtyři roky starou písničkou Highway to hell a mně nezbyde nic jinýho, než prsty poklepávat na volant v rytmu.

Periferním viděním zahlídnu na silnici auto červený barvy. Zastaví vedle mě, z oken vyřvává I love Rock'N Roll. Ohlédnu se na Ricka, kterej se ve stejnou chvíli podívá na mě. Na očích má sluneční brýle, mezi prsty cigaretu a žvýká žvýkačku. S rozšiřujícím úsměvem na mě kývne, což prakticky beru jako nevyřčenou výzvu "Chceš nasrat fotra?" Ano. Samozřejmě. Když jde o tenhle typ vysírání, tak vždycky. Dupnu na plyn a projedu červenou stále zvyšující se rychlostí. Prosvištím hlavní třídou jako bych právě nevyšrouboval 100 kiláků v hodině. Ti někteří, kteří se ráno rozhodli jít ven se za mnou otáčí, vidím to ve zpětných stejně jako Rickova sporťáka, kterej mě s přehledem dohání. Jeho auto je nižší než můj Jeep. Jde o jedno z těch zatraceně předraženejch aut, který za ty peníze prostě stojej. Díky tý rychlosti na chvíli zapomenu na svoje zatracený problémy. Na všechno, co mě čeká, až se po škole vydám domů a nikdo tam na mě nebude čekat s teplou večeří nebo vřelým objetím. Na to, co mě čeká, až se zase odvážím jít do lesa, abych se nechal obklopit Zrzkovou mrtvou aurou. Nemyslím na nic.

A je to skvělý. Je skvělý i to, když za sebou uslyším sirény. Šerif. Můj zasranej fotr. Ujedu mu. Jako vždycky. Protože to je právě jediná věc, na který záleží. Je to jediná věc, která v týhle době dává smysl. Já a Rick. Ve škole já, Rick a Jac. Tři průšviháři, kterých se všichni bojej a který chce každá holka do postele. Takhle je to správně.

A nic to nezmění.

Někde z boku uslyší zatroubení auta. Je to všechno tak moc k smíchu. Tak moc, že se rozesměju a Ricky, kterej jede vedle mě, se přidá. Zpomalíme až za městem. Táta za námi už nejede, zjistil, že to je zbytečný. Ani si nevšimnu, že jedu po tý samý silnici, kde se Loraine ztratila. Prosvištím lesem a vyjedu na předměstí. V místech, kde bydlel Jeff. Jejich bílá vila viktoriánského stylu je vidět až odsud. Zrovna ze dveří vychází Rickova holka, Victoria. Nemám jí rád. Z Rickyho jen tahá prachy. Ale říkat mu to nebudu.