Kluk bez jména - My point of view

Andreah Leah

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ho poprvé uviděl na své obrazovce. Jeho modré oči mě uchvátily. Tak veliké a výrazné. Hnědé vlasy oholené po stranách, ofina zčesaná nahoru. Byl menší postavy, ale výrazně nasvalený. Vzhledově kolem třiceti let.

Ve svém videoklipu se soustředil na více témat. Žena, která měla svůj sen stát se baletkou, ale byla plus size postavy, strach z toho být příjmutý do rodiny, pokud jste členem LGBT. V té době v roce 2016 ještě LGBT nebylo tak rozšířené v médiích. Andreas Leah byl jedním z mála, kteří se nebáli LGBT komunitu veřejně reprezentovat, čímž si získal můj okamžitý obdiv. Jediný LGBT zpěvák dnešní doby, kterého jsem znal, je Troye Sivan a Adam Lambert. Zda byl Andreas členem LGBT komunity, či byl pouze ally, jsem ještě nevěděl.

Když jsem ho sledoval, přestal jsem vnímat vše okolo. Byl jsem ním tak zaujatý. Jaká škoda, že takový talent měl pouze milion a půl zhlédnutí.

Té noci jsem si pouštěl videoklip neustále dokola, až do tří do rána. Následně jsem zhlédl celý jeho kanál, od jeho dalších videoklip, až po covery a vlogy z cest. Myslím, že jsem tušil, co příjde. To jsem ale ještě nevěděl, že to pro mě bude až takový pád na dno.

Já a moji rodiče jsme nikdy neměli dobrý vztah. I přesto, že jsem měl všechny hračky jaké jsem si mohl přát, na co jsem si ukázal, to jsem měl, jsme se s rodiči nesnesli. Dá se říct, že jsem je nenáviděl. Byl jsem velmi často mlácený velmi krutými způsoby. Jsem prostřední dítě, mám staršího bratra Petera a mladšího bratra Gennara. Rodiče neměli v oblibě česká jména, milovali americké filmy, tudíž jsem dostal jméno Nick. Postupem času si oblíbili spíše Španělsko a tak pojmenovali nejmladšího z nás Gennaro.

Kvůli Gennarovi jsem byl přehlížený. Po jeho narození se vše točilo kolem něj. Narodil se, když mi bylo dvanáct let. Pamatuji si velmi jasně, že v té době mi nekoupili stejný jogurt jako jemu, protože ,,už nejsem dítě". Spíše než oni se staral Peter. Já jsem odmítal. Nechtěl jsem si nechat zničit pubertu staráním se o dítě, které není moje. Samozřejmě mi to bylo vyčítáno a byl jsem ten nejhorší.

Byl jsem uzavřený ve vlastním světě. Dá se říct, že pro mě rodina neměla žádnou hodnotu. Byl jsem pouze já a moje myšlenky, které byly jen o Andreasovi. Zjistil jsem si o něm vše. Vyrůstal na vesnici. Poté se přestěhoval do Hollywoodu, kde začal svojí hudební kariéru. Opravdu členem LGBT byl. Zrovna tak jako já je gay. Vypadal mladší než je. Už mu táhlo na čtyřicet. Bylo mu třicet sedm.

Nejsem si jistý, jestli mé city k němu byla láska na první pohled. Kompenzoval jsem si otce. Každý večer jsem usínal s představou, že jednoho dne příjde do našeho baráku, pohádá se s mými rodiči a vezme mě k sobě do Hollywoodu, kde na mě v životě nestáhne ruku. Jedině tak jsem dokázal usnout. Tak to pokračovalo několik měsíců.

S myšlenkami na Andrease jsem se cítil nejšťastnější, zároveň však tak nešťastný. Nemohl jsem k němu být blíž. To co jsem cítil nebylo pouhé zalíbení. Ve svých fantaziích jsem vytvořil kompletně nový svět, který se však nepromítal do reality. A já nevěděl jak s tím žít. Spadl jsem do toho tak moc. Byl pro mě závislostí. Stal se z něj můj druhý, přesto však jediný otec. Někdo, kdo ani neví, že existuji. Cítil jsem se tak moc sám.

Ve svých přátelích jsem nenacházel pochopení. Nikdo mě nebral vážně. Zkrátka nad tím mávnuli rukou. Myslím, že si ani nedokázali něco takového představit. Jak by také mohli. Někdo, koho znám pouze z internetu byl můj otec, bez kterého nemohu žít a kvůli kterému se mi hroutí celý svět.

Nemohl jsem takhle dál pokračovat. Na sociálních sítích neměl takové dosahy. Na jeho Twitteru měl pouze dvacet tisíc sledujících. Nebylo možné mu psát. Jediné, co jsem mohl, bylo psát mu statusy. Pokládal jsem mu všelijaké otázky ohledně jeho kariéry. Na jednu z nich mi opravdu odpověděl. Když jsem viděl upozornění, div jsem nezařval radostí. Odpověděl jednou jedinou větou. Pro mě to však mělo hodnotu tisíce slov.