Půjdu za tebou i přes všechny překážky

Proč zrovna ON!?

VAROVÁNÍ: TATO KAPITOLA OBSAHUJE NÁSILÍ A ALKOHOLISMUS!!!!

Pohled Kageyami:

Proč je slyšet tolik hluku a křiku? Nechala snad Miwa zapnutou televizi?

Slezl jsem zpod peřin a vydal se za zdrojem hluku...

Našel jsem matku a otce, jak se hádají v kuchyni. Otec byl opět pod vlivem alkoholu, takže se pustil pěstmi do naší matky, která se mohla bránit jen nadávkami. Všude byl pohozený alkohol a smrad cigaret. Miwa rychle slezla dolů, aby se podívala, co se děje. "Rychle zavolej policii!" vykřikl jsem na ni, ale nereagovala. Zkusil jsem to znovu, jenže ona měla jen slzy v očích a třásla se tam jako ratlík.

Po chvilce se naše matka otočila na ni a zařvala: "Běž nahoru a zamkni se v pokoji s Kageyamou!" Miwa se rychle otočila a běžela do schodů jako o život. Otec se po ní ohnal, ale nestihl ji, než se Miwa zamkla v pokoji.

Teď už chápu, proč na mě nereagovala. Je to sen, nebo spíše vzpomínka na den, kdy jsem zachránil naši rodinu a poslal toho slizáka do žaláře.

Prošel jsem zdí, abych se podíval na nás zamčené v pokoji plném strachu. Nikdy jsem si nemyslel, jak moc si to budu pamatovat. Se sestrou jsme od sebe osm let (tato informace pochází z mangy, takže je oficiální). Ona si to chudák pamatuje živěji než já. Když se tohle stalo, bylo mi teprve šest let.

Byl jsem vyděšený, ale zachoval jsem veškerou sílu a popadl sestřin telefon a zavolal policii. Policie dorazila za pár minut. Matka byla odvezena rychlou do nemocnice a o nás se tehdy starala naše milá sousedka (prakticky naše babička, dalo by se říci).

Než ho odvedli, zařval na nás: "Až se dostanu ven, nikdy už se nedostanete na světlo slunce!"

Pořád mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.

Když bylo mé sestře osmnáct let, přišla za námi policie s informací, že naše matka zemřela pod tlakem stresu. Pravda byla taková, že spáchala sebevraždu a skočila z okna, ale o tom vím jen já, protože jsem se zeptal strážníka, který nám to oznamoval. Byl natolik milý, že mi řekl pravdu, asi jenom z principu věku. Šel jsem tam minulé léto, takže mi bylo patnáct.Pořád nemůžu uvěřit, že jsem nejmladší ze všech prváků.

Někdo do mě začal šťouchat. "Bakayamo, vstáváme, ty housenko." V tu ránu mi někdo odhrnul peřinu a mnou projela strašná husina. Zamžoural jsem, kdo si to dovoluje mě takhle budit. Uviděl jsem malou postavu se zrzavými vlasy. "Hinato boke? Co tu vyvádíš?" vykřikl jsem jako malá holka a špatně došlápl na zem, kde jsem uklouzl o peřinu.

Spadl jsem na Hinatu do dost trapné pozice. Byl jsem nahoře na něm a on ležel pode mnou. PROBOHA, PROBOHA, PROBOHA, zčervenal jsem jako rajče a hned se vyšvihl na nohy. Doufal jsem, že neuslyší moje bušící srdce, které jelo maraton století. "Pro... promiň," špitl jsem na Hinatu na zemi. Ten jenom mávl rukou, vstal a hodil po mně moji uniformu připravenou na židli.

"Obleč se, ať stihneme školu," řekl a nakráčel si to dolů do obýváku.

Musel jsem vypadat jako největší debil. Nejenom, že se pořád červenám jak semafor, ale mám rozcuchané vlasy jako ježek. Povzdychl jsem si a snažil se rychle dát do kupy na trénink a školu. Strávil jsem snad deset minut přemýšlením o vůni, která by se prckovi líbila. Ano, vůně je velmi důležitý faktor každého outfitu. Nikdo by nechtěl stát vedle převoněné drogérie.

Po dvaceti minutách jsem odešel z pokoje spokojený a připravený na dnešní den.

---

Po škole nás čekal family-friendly trénink s Aoba Johsai. Nemohl jsem se dočkat, až to natřu Oikawovi. Je pravda, že se mám ještě co učit, o tom žádná, ale i tak si myslím, že se blížím poměrně rychle k překonání Oikawy.

Ukai nám říkal strategii před jejich příjezdem. Prvního jsem zahlédl Iwazumiho a za ním byli i ostatní. Furt jsem neviděl Oikawu. Napadlo mě, jestli ho nezastihly nějaké holčiny před tělocvičnou, což by nebylo překvapení. To jsem hned zamítl, protože bylo pozdě k večeru a krom nás tu nikdo nemohl být.

"Hej Iwazumi, kde je váš král?" Neodpustil jsem si poznámku. "To nikdo neví, nebere telefon a tréninky nikdy nevynechal," znepokojila mě ta odpověď. "A nezdržel se přece jenom s nějakými děvčaty?" Navrhl jsem svou myšlenku, kterou jsem tak odmítal. Iwa však zavrtěl hlavou na nesouhlas.

Nelíbilo se mi to ani trošičku. "Iwazumi si jenom povzdechl a zařval na celou tělocvičnu, jak Oikawu zabije, až se sem dostaví."

Ani po půl hodině se nikde neukázal. Trenéři se vyptávali nás i všech, kdo by věděl, kde asi je. Nikdo však nevěděl a co bylo nejhorší, že jeho rodiče potvrdili, že odešel sem do haly včas.

To zaskočilo všechny. Nejvíce Iwazumiho, protože o sobě vědí každičký detail i každičkou blbost. Bylo vidět znepokojení a obavy na jeho celé tváři. Iwa je podobný jako já s emocemi. Oba je držíme spíše uvnitř než na povrchu.

Po pěti minutách začal pokus o hledání okolí. Trenéři navrhli průzkum okolí a až potom větší opatření, pro případ, kdyby se fakt jenom někde zdržel a mohla se mu vybít baterka.

Kousek od haly jsem našel jen tašku Oikawy s věcmi na trénink a kousek od ní byl popraskaný i jeho telefon. Sebral jsem ho ze země, kde byla zapnutá SMS zpráva pro Iwazumiho. Nebyla dokončená, stálo v ní pouze toto: "Iwachan, někdo po mě jde, nejsem paranoidní po..." Dál tam nic nestálo. Pro jistotu jsem si to pročetl snad dvacetkrát. Nechtěl jsem věřit, co tam bylo napsané.

Rychle jsem se rozeběhl zpátky k hale a snažil se najít Iwazumiho a trenéry. Po dlouhé konzultaci a vysvětlování od Iwachana jsme se všichni dozvěděli děsivá fakta. Oikawa měl pocit, že ho někdo pronásleduje několik dní zpátky, ale on mu nevěřil. Nedivím se, taky bych mu to nevěřil.

Jelikož jsem našel tašku u cesty, kde se dá rychle otočit s autem a odjet beze stopy kvůli slepému bodu kamery, přišlo to nejhorší oznámení, co se asi mohlo stát. Oikawa byl někým unesen.

Tak a tady to ukončím. 😄 Vím, jak je to podlé, ale ráda bych se držela maximálně 1100 slov na jednu kapitolu. Snad se vám to zatím líbí. Věřím, že se to opravdu rozjede a překvapí vás to, kam až příběh dojde. 🥹😲😈