You'd better run away... [TEEN WOLF FF]

2-Kolečkové křeslo

1 ROK ZPÁTKY

~

Být zbaven soběstačnosti a najednou se stát závislým na pomoci ostatních, aniž by byl člověk schopen si sám odejít na záchod by jen málo koho nepřivedlo k šílenství.

Kousek po kousku.

Den po dni.

Tak vypadal můj nový život v Eichen House. Většina dne se skládala ze sezení na kolečkovém křesle u stolu s dalšími pacienty hrajícími bingo, sezení na kolečkovém křesle u okna a počítání mrtvých pavouků na parapetu, sezení na kolečkovém křesle...

...a další sezení na kolečkovém křesle.

Jeden by řekl, že bych měla být vděčná, že vůbec žiju. Pád z římsy se zabodnutou trubkou v břiše nepatří zrovna mezi cirkusové kousky, které by jen tak každý přežil. Otázka však je, jestli se tohle dá nazývat životem...

Skutečnost, jak jsem se odtamtud dostala pryč a skončila v Eichen House, mi doteď byla neznámá. Čeho jsem si však byla vědoma, byly dvě věci a to:

1) Byla jsem paralyzována od pasu dolů.

2) Ten den jsem podle všeho zemřela.

A jediný, kdo věděl, že jsem skončila v Eichen House, byla Hannah. Pro všechny ostatní ležela Ruth Williamsová na místním hřbitově pod hromadou smutečních věnců. Dívka, které skončil život až příliš brzy.

Zprvu mi to přišlo absurdní. Proč by člověk předstíral svou vlastní smrt a odřízl se od všech, kteří mu byli blízcí? Avšak postupně, po nějakém čase mi to začalo docházet...Představa, že bych se k tomu všemu vrátila a pokračovala v tom, co jsem dělala, se mi vyloženě příčila. A to z jediného důvodu. Vrhat se do riskantních situací a dávat v sázku svůj vlastní život za účelem ochránit ostatní mi přišlo jako samozřejmost, jenže jsem si neuvědomila, že jsem tím neohrožovala jen sebe...

...ale i tátu.

A to jsem nemohla znovu dopustit.

Nevěděla jsem, co se s ním po mém zmizení stalo. Jestli se odstěhoval nebo zůstal v Beacon Hills. Nezazlívala bych mu to, kdyby se rozhodl odejít a udělat za tím vším velkou tlustou čáru, zkusit začít žít od začátku. Zapomenout.

Lámalo mi to srdce, že jsem se s ním nestihla rozloučit.

Jediné, co mě alespoň nepatrně uklidňovalo na hrudi, bylo to, že beze mě bude v bezpečí.

A tak začal můj nový, monotónní život...

Jeden den se přetáhl v druhý, druhý v týden, týden v měsíc a někdy mezi tím jsem je přestala počítat. Během dne jsem byla vyčerpaná a v noci se mi nedařilo usnout. Většinu času jsem seděla na křesle a pozorovala ostatní pacienty, zticha přemítala nad tím, jak se sem všichni dostali. Někteří sedávali u stolu a horečně si povídali. Nezáleželo na tom, že každý z nich mluvil o něčem úplně jiném. Další byli neklidní. Rozčilovali se a každou chvíli někoho popadl amok s nutkáním vše kolem sebe rozbít.

Ovšem byla tu jedna dívka s krátkými, kudrnatými vlasy, která nezapadala ani do jedné skupinky. Většinu času stála shrbená při rohu zdi, snad jako by se snažila zaujímat co nejmíň prostoru. Prsty si neustavičně mnula klouby na druhé ruce a chvílemi si něco neslyšně mumlala. Snažila jsem se rozluštit, co říká, ale odezírání ze rtů mi nikdy nešlo. Byla jsem tak soustředěna na její pohybující se rty, až mi dočista uniklo to, že si mě dívka začala pečlivě prohlížet stejně jako já ji.