You'd better run away... [TEEN WOLF FF]

Prolog

Traduje se rčení, že kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí. Ovšem tentokrát se i propast zalekla a odvrátila svůj zrak. Pohled na toho člověka byl tak nesnesitelný, že i hvězdy na obloze pohasly a úpěnlivě se modlily, aby je nestvůra nepozřela jako všechno kolem.

Čpěla z ní pomstychtivost a nenasytnost.

A hlad...ten měla neukojitelný.

~

Byl to již pevně zažitý rituál.

Obřad, který Noah Taylor znal zcela zpaměti. Uchopil do oteklých prstů kovový klíč, načež se ozvalo důvěrně známé cvaknutí dveří od tajné krypty. Dlouhý plášť se za ním líně plazil po zemi a nepatrně tišil jeho odměřené kroky.

Netrvalo dlouho a Noah se zastavil před obřadním stolem, na němž nehybně ležela pobledlá dívka. Hluboce se nad ni přes své kulaté břicho předklonil, zatímco ji obdarovával zkoumavým pohledem. Nemohlo jí být více než 11 let. Lačnivě si přivoněl k jejím kaštanovým vlasům a okamžik nato mu srze rty vyklouzl potěšený povzdech. Sálala z ní nevinnost. Byla přesně taková, jaké měl rád.

Prstem ji pohladil po klíční kosti, než sklouzl pod výstřih bílých šatů a odhalil tak její prs. Cítil, jak mu pod dotekem tlouklo její křehké srdce. Pomalu, ale přece. Bude ji muset probudit, než jí ho vyřízne, uvědomil si.

Oběť v bezvědomí by mu byla k ničemu.

Noah si pro sebe nespokojeně mlasknul, přičemž začal zapalovat polorozteklé svíčky, rozestavěné kolem dívčina těla. Během jeho soustředěného počínání nepostřehl, že se vysoko nad jeho hlavou pohnul stín, který tiše vyčkával na trámech podpírající klenbu krypty.

Muž se hrdě usmál při pohledu na plápolající světýlka. Už zbývaly jen dva poslední kroky: probudit oběť a vyříznout srdce. V jednu chvíli očima hltal nehybnou dívku a prsty se naslepo natahoval po nabroušené dýce.

A v tu druhou se stín zřítil Noahovi přímo za krk.

Oba skončili na zemi ve spleti končetin. Noah byl tak zaskočen, že nebyl s to vydat jedinou hlásku. Snažil se ze sebe shodit svého útočníka, ale všechna jeho snaha přišla vniveč. Během zlomku vteřiny jej postava zezadu objímala v ocelovém sevření. Semknutými lokty v jeho podpaží a nohami propletenými pod jeho koleny mu znemožňovala jakýkoliv pohyb. Noah se vrtěl jak zuřivý červ, ale nijak mu to nepomohlo. Naopak bylo sevření kolem něj ještě pevnější.

Už se chystal začít křičet, ale jazyk mu dočista ztěžkl, když v útočníkově dlani uviděl dýku ještě větší, než měl on sám. „Nedělej to," vydechl ztěžka, ignorujíc teplo, rozlévající se v jeho kalhotách.

„Poslechl bys, kdyby to stejné řekla ta dívka na oltáři?" ozval se mu u ucha ženský šepot.

Na to neodpověděl. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak se v dýce odráží mihotavé plamínky svíček. Po čele mu stékaly krůpěje ledového potu, když se k němu dýka začala přibližovat.

„Kdyby prosila?" vydechla téměř láskyplně.

Dýka mu spočinula pod bradou a Noah naprázdno polkl.

„To jsem si myslela."

„Ne, ne, ne! Počkej, POČKEJ!!" zajíkal se zoufale, „nic bych jí neudělal, vůbec nic!! Chtěl jsem se na ni jen dívat. To je všechno. Na-naprosto všechno. Přísahám!!"

Jako odpověď mu bylo hromové ticho. Nebýt pevných paží, držících ho na místě, myslel by si, že je v kryptě dočista sám. Již si začal myslet, že mu žena uvěřila, ovšem jeho plané naděje se v okamžiku proměnily v prach.

„Už nějakou dobu tě sleduju. Kolik jsi stihl obětovat dívek? Devět? Podle mě je to na osamělého druida obdivuhodné číslo, nemyslíš?" pousmála se žena za ním, mezitím co si hrála s ostrou čepelí nad jeho břichem, „před několika lety, v minulém životě, jsem měla přítele, který dokázal rozpoznat jakoukoliv lež jsem řekla," Noahovi se nedostávalo dost vzduchu při jejích slovech.

„Shodou okolností jsem se to od něj naučila. A něco ti řeknu," čepel dýky natočila tak, že v ní muž viděl svůj vyděšený výraz, „Noahu Taylore... ty jsi mizerný lhář."

Noah nestihl vykřiknout, když mu dýka zajela do pupku a rozpárala ho od třísla až k bradě. Šokovaně sledoval, jak se mu obsah břicha rozléval na zem. Těsně předtím, než se mu svět před očima pohroužil do neprůstupné tmy, jako by zpovzdálí slyšel hlas své vražedkyně:

„Jmenovala jsem se Ruth Williamsová. Stvůry jako jsi ty, mě obraly o všechno..."

"...teď je ale řada na mně."

--------------------

Jsou to asi tři roky od doby, kdy jsem se rozhodla ukončit FF Run Away. Od té doby mě nikdy nenapadlo, že bych zkusila napsat pokračování. Možná je to právě kvůli té časové pauze a jednomu nedávnému, zbloudilému komentáři, prosící o pokračování, že jsem tu myšlenku vůbec vzala v potaz. Sama jsem se tomu divila, když jsem dostala nápad na možnou zápletku. Bohužel to není tak jednoduché. Vzhledem k časové vytíženosti mého studia (zubařina life) si nemůžu zrovna dovolit strávit u psaní celé dny, přestože je to jedna z věcí, které mě opravdu baví. Pokud tohle někdo čte, tak bych chtěla vzkázat, že další kapitola vyjde s největší pravděpodobností až o letních prázdninách, teda až budu mít ukončeny všechny zkoušky. Děkuju za pochopení. 

(Pokud si to vůbec někdo bude chtít přečíst, zapomněla jsem dodat :D )

ema