Jsem Tichá letní noc

Kapitola 1.

Oblohou se rozlil ruměnec končícího dne, jehož tíživé horko stále tančilo na obzoru a vůně nadcházejících prázdnin poletovala vzduchem jako semínka pampelišek. Cvrčci do ticha spustili své symfonie, které přehlušovalo jen tiché vrzání písku pod nohama tmavovlasého chlapce na cestě domů. Nechávajíc střední školu za sebou, se čtyřmi lety na gymnáziu navždy vrytými do paměti, mířil Aaron Andersson svižným krokem k domovu. Před sebou viděl jen klikatou asfaltovou cestu a spoustu nejistot.

Na konci jeho cesty už čekal malý domek v odlehlé ulici, kde si plánoval na pár měsíců konečně pořádně odpočinout, než začne nová kapitola jeho života. Tou kdysi měla být fakulta přírodních věd, na které měl položit základní kámen své nové kariéry. Tenhle sen se ovšem rozplynul, když mu do schránky přistál dopis, že se na školu nedostal. Ze vzrušující nové kapitoly se staly jen prázdné stránky.

Pravidelné kroky chlapce utichly u domu číslo 216, když hledal klíče, aby mohl jít dál. V jeho ruce v mžiku zazvonilo, stará zrezlá branka úpěnlivě zavrzala a Aaron proklouzl dovnitř. Po dlážděné cestičce ke vstupním dveřím se mu naproti nadšeně rozeběhla černá kočka s ocáskem přátelsky zdviženým a vlídným vrkáním v hrdle. Nepatřila tak docela jeho rodině, z toho, co Aaron pochopil. Občas se prostě ukázala, nechala se pohladit a nakrmit a pak zase na pár dní zmizela. Chlapec usoudil, že jeho měla obzvláště v oblibě, jelikož když byl mladší, často ho následovala do lesa, když tam chodil sbírat borůvky nebo pozorovat ptáky. S úsměvem ji pohladil po hlavičce a vydal se dovnitř.

„Jsem doma!" zahalekal. Jeho hlas se rozezněl chodbou z obou stran lemovanou několika páry neúhledně zpřeházených bot. On si nikdy na pořádek nepotrpěl a byla to zřejmě vlastnost, kterou zdědil po matce. Před třinácti lety by si snad tuhle povinnost vzal na starost jeho otec. Ale teď už nebohým botám nebylo pomoci.

Nedostalo se mu žádné odpovědi, ale z kuchyně na konci chodby se pootevřenými dveřmi linula nezaměnitelná vůně fazolové polévky. Jeho matka tu někde musela být.

Než stačil dojít do kuchyně, vchodové dveře se rozlétly a přivítala ho unavená tvář tmavovlasé snědé ženy třímající v ruce větévku libečku. „Ahoj, Aarone," hlesla a její rty se stáhly do malého ustaraného úsměvu. „Tak to máš konečně za sebou."

„Jsem volný," přitakal Aaron, ale příliš ho to netěšilo. Nejistota příštích několika měsíců ho tížila na srdci. Cesta životem se před ním klikatila až se mu z toho točila hlava a on by snad raději ještě pár let zůstal na té zpropadené střední, než aby musel čelit nástrahám budoucnosti. Než aby byl volný.

„Jdu se převlíknout," oznámil po chvilce ticha. „Skočím se kouknout do lesa, jestli tam na stromě pořád visí ta rysí lebka." To místo bylo ze všech v lese snad jeho nejoblíbenější, i když je pravda, že když ho objevil, nahánělo mu hrůzu. Měl pocit, jako by se na něj skořápka mrtvého zvířete visící na vrásčité kůře starého dubu dívala a snažila se mu něco povědět. Ta část lesa byla hustě zarostlá a on sám se tam poprvé spíše zatoulal, než aby přišel úmyslně. Zpátky ho zavedla až zvědavost, jak dlouho tam lebka vydrží. Byla dobře schovaná, z lesní cesty ji nešlo vůbec vidět. Sám čas od času dostal chuť ji vzít a vystavit si ji v pokoji, než to stihne udělat někdo jiný, ale nakonec vždy došel k tomu, že by to bylo nevhodné. Rys prožil celý život v lese. Zasloužil si v něm i odpočívat.

„Nikam nechoď," rozkázala mu však matka. „... za chvíli bude oběd."

Aaron zmateně zamrkal. Tajné místečko s lebkou nebylo daleko, jistě by byl zpátky, než by jeho porce stihla vychladnout. Několikrát už se takhle stihl vytratit a zatím ani jednou nemusel svůj oběd znovu ohřívat. V očích jeho matky se však zračily starosti, jaké tam chlapec už dlouho nespatřil. Takový výraz nikdy nebylo radno pokoušet. Něco se stalo.

Tiše se sesunul na dřevěnou židli u malého stolu s květinovým ubrusem a poslušně čekal, co přijde. Věděl, že ve skutečnosti nečeká na oběd. Čeká na vysvětlení.

Snažil se vychutnat si z celého dne alespoň pár soust polévky a pečeného kuřete, ale ani při upřeném pohledu do talíře se nemohl zbavit matčina starostlivého pohledu. Snad ji také tížila váha nejisté budoucnosti, jakou měl před sebou potom, co se jeho kariérní plány rozpadly v prach? Přál si, aby ji mohl utěšit. Ale sám neměl v srdci dost klidu na to, aby mohl ujišťovat druhé.

Z kuřecího stehna už zbyly jen chrupavky a kosti, z rýže už jen pár zrnek. Aaron opatrně nakrájel měkčí zbytky kuřete na maličké kousíčky a zvedl se od stolu. „Dojdu dát trochu kočce. Přišla mě přivítat, když jsem se vracel z města, takže by měla být někde na zahradě."

„...Není tam, Aarone. Věř mi."

„Jak to můžeš vědět?"

Chvíle ticha se táhla několik úderů srdce, než si unavená žena povzdechla a vstala od stolu. „Dlouhou dobu jsem ti něco tajila. Něco velmi důležitého." Zvedla se od stolu, protáhla se kolem Aarona až ke korálkovému závěsu, který odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Roztřesenou rukou závěs roztáhla a znovu pohlédla na svého syna. „Pojď za mnou."

Chlapec ji beze slova následoval, zmatenější než předtím. Posadil se na šedý gauč naproti televizi a začal si v ruce pohrávat s čajovou lžičkou, kterou nechal na konferenčním stolku předešlý večer.

Jeho matka zůstala stát. „Doufala jsem, že budu moci počkat ještě pár let, než ti tohle tajemství svěřím," hlesla tiše. „Ale nepůjdeš na vysokou. Zatím. Takže by bylo nefér plýtvat časem nás obou."

Aaron se už už nadechoval k vyřčení otázky, k vyjádření svého zmatení nad tím, co mají jeho zhacené plány společného s černou kočkou, co se jim právě možná toulá a možná netoulá po zahradě. Než však stihl vydat hlásku, jeho matka na něj upřela svůj unavený pohled a její tvář se přímo před Aaronovým zrakem zdeformovala do podivné grimasy, celé její tělo se kroutilo z jednoho neurčitého tvaru do druhého a chlapce zachvátila hrůza. Jako socha seděl na gauči, touže zmizet z místnosti a někam se schovat před tou hromádkou čehosi, v co se proměnila jeho matka, však neschopný odtrhnout pohled, a sledoval tu změť tvarů a pohybů, která jako by neměla konce, až před ním najednou ležela jen hromádka oblečení a jakýsi malý kopeček schovaný pod ním.

Vystřelil ze svého místa na gauči, aby zahodil šedé kalhoty se zelenou blůzou a zjistil, co se skrývá pod nimi, co se vlastně stalo. Mezi jeho rukama svižně a neslyšně proklouzl jakýsi černý stín, který se jedním dlouhým skokem ocitl na dřevěném konferenčním stolku vedle chlapce. Ten se posadil na huňatý koberec pod sebou, obrátil zrak na temné stvoření a hrklo to v něm, když si konečně uvědomil, na co se dívá. Pronikavýma žlutýma očima tam na něj upřeně zírala štíhlá černá kočka. Jeho černá kočka.

Mrkal na ni, rychle a překvapeně, a ona mrkala na něho, klidně a pomalu, jak to kočky občas dělávají. Chlapec pátral v jejím žlutém pohledu po nějaké odpovědi, ale žádnou nenacházel.

Šok z něho pomalu opadal a opět nechal prostor myšlenkám a úvahám, aby se v jeho hlavě začaly rojit a snažit se dát dohromady, co se to před ním právě odehrálo. Jedna z těch myšlenek, mrazivá a vlastně v jádru šílená, se brzy vydrala na povrch a Aaron nevěděl, zda si spíše přeje, aby byla pravdivá, nebo aby to všechno mělo nějaké jiné, normální vysvětlení.

Zhluboka se nadechl a doufal, že se sám nestane tak trochu šílencem, když otevřel ústa, aby svou bezejmennou černou kočku oslovil.

„Mami?"

A díval se na ni a ona se dívala na něho pohledem plným porozumění, takového porozumění, jaké by žádná kočka neměla být schopná vyjádřit, jaké by neměla cítit vůči člověku, který k ní promlouvá řečí, které by neměla rozumět, jaké by neměla snad ani znát.

A pak přikývla.