Za nepřátelskou linií (Cherick AU ff)

1. Zajatec

Četař prof. Charles Xavier byl vážně zraněn dne 6. června 1944 v Normandii a rehabilitací strávil celých šest měsíců. Když se poté 7. ledna 1945 vrátil do služby ke své rotě, která prožila Vánoce v zákopech a na nový rok se přesunula do jedné zapomenuté francouzské osady, nepoznával muže, se kterými prošel výcvikem, se kterými přežil den D. Byl jim cizí, brali ho jako nováčka, protože neměl jejich zkušenosti. Mnoho jich padlo, nebo bylo zmrzačeno a kdo zbyl z těch, které nazýval přáteli, ten dnes již neocenil jeho bezvýhradný optimismus. Zůstal sám v cizí zemi, obklopen muži, kteří ho mezi sebe už nepřijmou.

Od plukovníka přišel rozkaz zničit německou základnu za řekou, to byl účel zdejší blokády. Město už dnes bylo zcela opuštěné, tedy až na americkou armádu, která využila těch pár domů, co ještě držely pohromadě místo kasáren. Rota byla hlavně ráda, že má po měsíci tuhé zimy v zákopových liniích kdesi v Belgii opět střechu nad hlavou a možnost spát v měkké teplé posteli. Na jednu stranu měli pravdu, že si to Charles neuměl ani představit a proto jim nezazlíval, že se k němu chovají, jakoby nevěděl, co je to koupit kulku do zad, nebo vidět umírat kamaráda s vědomím, že mu není pomoci. V tom se však mýlili.
Řeka byla hranicí mezi frontami, Američané ve městě, Němci ve mlýně a přilehlém statku zhruba sto metrů od řeky. Bombardovali je ze dvou děl, každý den se museli mít na pozoru, aby se nenechali zavalit troskami, nebo roztrhat výbuchem na ulici. Rota si z toho dělala legraci, ale vždy jen do chvíle, kdy někdo zemřel. Mnoho z nich proto Němce nenávidělo, jako samotného Ďábla, jakoby nevěděli, že stejně jako oni jsou i Němci jen vojáci, co plní rozkazy.

Po dlouhých letech už byl konec války na spadnutí. Všem stranám už bylo tou dobou jasné, že nacisté prohrají a bylo jen otázkou času, kdy to přijme sám Hitler. Potom se budou moci všichni vrátit domů, obejmout svou matku, políbit svou dívku a dožít v míru. Ale dnes ještě ne. Kapitán vydal rozkazy shora, druhá četa, Charlesova četa má noční akci. Přes řeku se dostat za nepřátelskou linii a zlikvidovat jejich stanoviště, Němce zajmout. Akci velel poručík, dvanáct mužů překonalo řeku ve třech gumových člunech. Dostali informaci, že komunikační stan zbudovali ve mlýně, který proto měli zničit spolu s oběma děly. Postupovali rychle, přes zmrzlou louku se v měsíčním svitu skrývali za rozpadlými povozy a u děravého plotu se rozdělili. Dva chlapi měli za úkol podminovat děla, čtyři se strategicky rozmístili, aby kryli ostatní před případným sniperem. Zbylých šest včetně poručíka a tlumočníka se vydalo do mlýna. Jako první oknem proletěl granát, který Němce uvnitř ochromil, zranil a dezorientoval, až poté jeden po druhém s připravenými puškami vyběhl po kamenných schodech a vtrhl do dveří. Jeden z Němců ležel na zemi mrtvý, druhý vedle něj se svíjel a vřískal bolestí, protože mu střepina zjevně roztrhla stehenní tepnu. V rohu za almarou se schovávali dva zdraví, neozbrojení a za dveřmi seděl na zemi poslední s poraněnou hlavou. Všichni se navzájem překřikovali, Němci se vzdávali a volali jeden přes druhého a Amíci křičeli na ně.

,,Řekni, ať držej hubu! Ať ty zkurvený Skopčáci sklapnou!" řval poručík a tlumočník se snažil rozkaz splnit. Charles stál ve dveřích a snažil se zorientovat. Nerozuměl německy ani slovo, ale bylo jen z gestikulace jasné, že jeden ze zdravých se snažil vyjednat, aby mohl pomoci svým zraněným kolegům a ten druhý se ho zjevně snažil přesvědčit, aby se podřídil, což následně potvrdil i tlumočník.
,,Ten to má za sebou, do pár minut je tuhej. Tamtoho bereme s sebou. Řekni jim, ať mu pomůžou." rozhodl poručík. Krvácející muž na podlaze poté omdlel, opravdu neměl šanci. Na rozkaz ti dva konečně ztichli a podepřeli třetího, který byl vlivem potenciální fraktury lebky sotva při vědomí. Jeden mladík rozmístil výbušniny se zpožďovačem a všichni vyrazili zpět, zatímco venku se strhla přestřelka se zbylými Němci ve stodole. Charles běžel jako poslední a krycí střelbou bránil celou skupinu včetně zajatců. Brzy se k němu přidali ti čtyři ze svých úkrytů i ti dva od děl. Stříleli bez ustání, aby nedali Němcům šanci palbu opětovat, dokud nebyli u řeky, kam střelba nedoléhala. Spěšně naskákali do člunů, nebyl čas se zdržovat, protože jeden z čety to koupil do boku a silně krvácel. V tom frmolu ti dva Němci položili zraněného do trávy a protože sám nebyl schopný se pohnout, nestihli ho vtáhnout do člunu. Charles byl u toho, v tom samém člunu, musel jednoho ze zajatců držet, aby se pro přítele nevrhl do vody. Byl to ten samý, co chtěl pomoci i tomu, co vykrvácel. Ten druhý byl úplně zticha, v tuto chvíli už se zřejmě staral jen o své vlastní přežití.