Za nepřátelskou linií (Cherick AU ff)

3. Rozbroje

Erik se ve zděném výklenku poněkud narovnal a napnul ramena. Zjevně mu bylo velmi nepříjemné, když na něj míří hlaveň nabité pušky, navíc, když je to Charles, kdo sedí na jejím druhém konci. Možná právě proto, že to byl Charles, komu by se pažba zakousla do ramene, kdyby jeho roztřesený ukazovák stiskl spoušť, byl ten fakt, který ho v daném momentě vyváděl z míry. Přeci jen za posledních pár let se do podobné situace dostal nesčetněkrát a vždy si zachoval chladnou hlavu, a to měl obvykle v rukou rovněž pušku, s jejíž pomocí si v drtivé většině podobných případů zachránil život. Ve všech takových případech však neznal jméno protivníka, i to byl holý fakt. Pravda, že s Charlesem strávil asi hodinu, maximálně dvě, kdyby chtěl být ke svým počtům štědrý, ale už z toho úplně prvního dojmu bylo nad slunce jasné, že Charles není ten typ člověka, potažmo vojáka, který by s radostí někoho neozbrojeného popravil, i kdyby na útěku. Kolem a kolem mu to Erik prostě nevěřil, tohle jeho divadélko.

,,Dal bys mi ještě cigáro, když už se teda nemůžeme kamarádit?" s náznakem sarkasmu lehce pobaveně přivřel víčka. Přišlo mu absurdní už to, že měl potřebu tu skutečnost, že jako vojáci ze dvou různých front se logicky nemůžou kamarádit vůbec zdůraznit. Byl to ale přece Charles, kdo s tím konstatováním zřejmého začal. A Charles se na něj mračil, jakoby mu dlužil už za celou tabákovou plantáž.
,,Ne. Promiň." odsekl mu odtažitě a raději se snažil vyhnout očnímu kontaktu. Tím Erika nakrknul. I on by se koneckonců mohl chovat jako uražené děcko.
,,Aha. Takže tady budeme sedět a mlčet dalších asi kolik? Pět, šest hodin?" pokýval rádoby uznale hlavou. Dokázal překousnout, že se stal zajatcem, jehož osud je kompletně v rukou nepřítele, ale tenhle moment ho z nepochopitelných důvodů vyloženě vytáčel. Proč? Na to se pokusil najít odpověď. Nejspíš proto, že si s Charlesem rozuměl. Měli mezi sebou zvláštní a nezištně naprosto přirozenou chemii, dynamiku, co jim rozproudila krev v žilách. A ano, je to hloupé, ano, nemohou být přeci přáteli, prostě to nejde, ani kdyby měli moc pohnout zemí. Ale tuhle chvíli, těch pár hodin, co tu spolu mohou nerušeně strávit, to jim nikdo nebere. Tedy přesněji řečeno nikdo kromě Charlese právě teď. Proč to musel kazit realitou, kterou oba znají? Proč by nemohli na tu chvíli zapomenout, co se děje mimo tento sklep a jen mluvit jako stáří známí, tím spíš, když oba vědí, že tohle je všechen čas, který Erikovi na tomto světě zbývá...

Charles nic neřekl, skoro jakoby se snažil Erika ignorovat. Inu netušil, čeho všeho je Erik schopný, když má dostatek motivace a nic, co ztratit.
,,Fajn. Jak chceš." pronesl si spíše pro sebe a postavil se na nohy. To Charlese okamžitě probralo k nacvičené reakci. Bylo jasné, že jde o provokaci, proto, i když na něj mířil nabitou zbraní, neměl v úmyslu vystřelit. Erik ho v tom však začal obrazně řečeno zahánět do kouta, protože se velmi pomalými kroky jal překonávat vzdálenost mezi nimi.
,,Stůj! Eriku, hned zastav! Přestaň! Budu střílet..." varoval ho a hlas se mu nevědomky třásl. Nechtěl střílet, to věděli oba, a Erik jen s drobným úsměvem naznačil hlavou nesouhlas, pokračoval dál, blíž a blíž. Charles ale přeci jen nebyl z cukru a jen tak něčím se zastrašit nedal. Seskočil ze stolu a odjistil pušku připravený ke střelbě. Na vteřinu zalitoval, že na ní nemá bajonet, kterým by Erika zajisté umoudřil, na druhou stranu, co když ne? Dovedl by ho jím bodnout, kdyby ne? A dovede teď vystřelit?
Erik se zastavil až s hlavní na doraz přitisknutou na své hrudní kosti, na pouhou vzdálenost pušky od Charlese. Teď, právě teď si ho mohl Charles pořádně prohlédnout. Jeho ledově klidné rysy, neochvějný úšklebek na úzkých rtech, či nezkrotné, planoucí oči nesoucí jasnou výzvu.

,,Dělej! Zastřel mě hned, nebo si přestaň hrát na kata!" pobídl ho, jakoby si byl jistý, že to Charles neudělá, nebo ještě hůř, jakoby byl přesvědčený, že i kdyby ano, náboje mu neublíží. Jednodušším a racionálnějším vysvětlením však bylo, že ať tak či tak, Erikovi už je to jedno, protože vypočítal své šance na návrat domů rovny nule. Charles se jeho teatrálností však nedal rozhodit, ne ne, a už vůbec ne obměkčit. Sevřel pušku o to pevněji pro případ, že by se mu jí Erik pokusil vzít a pak do něj hlavní strčil, čímž ho přiměl o krok couvnout.
,,Takže kat? Předvedu ti ho, jestli si hned nesedneš zpátky na prdel!" vyštěkl výhružně sotva že neprskal síru. Nutno říct, že tím Erika překvapil, ale nerozhodil. Ani on se totiž nedal snadno zastrašit a muži, který je smířený se smrtí se dá jen těžko vyhrožovat. Přiblížil se zpět, tentokrát ne natolik, aby se dotýkal hlavně, ale přesto šlo poznat, že tím Charlese znervóznil. To si musel vychutnat, alespoň trochu, ale přece nebyl takový blázen, aby ho skutečně přiměl tu spoušť stisknout.
,,Sednu si, když mi dáš cigáro." naklonil se k němu přes mušku a ani nemrknul.