LEDOVĚ BĚLOSTNÁ

I.

V tichu pokoje se ozval budík a jasná obrazovka telefonu bylo jediné světlo v temné místnosti. S zabručením se z peřin vyhrnula ruka, která šmátrala po nočním stolku dokud nenašla malou plochou krabičku mobilu a s osvícením obličeje bzučivé vyzvánění nechala utichnout. S mrmláním si protřela oči a vyhrnula peřinu aby se mohla usadit na postel. - Do prdele tohle mě jednou fakt zabije - Postěžovala si a zadívala se na obrazovku telefonu aby zjistila zdali jí někdo nenapsal. Samozřejmě nikdo. Jako vždy. Protáhla si nohy a po schodech dolů se vydala do kuchyně. Při cestě si své černé vlasy svázala gumičkou stejné barvy do drdolu a se zívnutím poté otevřela lednici. Zela prázdnotou. -VIKTORIE!- Zakřičela přes celý dům na svou spolubydlící a velmi dobrou kamarádku, bylo jí to však k ničemu. Ta totiž stále byla ve svém snění v pokoji. -Člověk se ani najíst nemůže mě snad poser- Práskla dveřmi ledničky a naštvaně si povzdechla než se vydala zpátky do pokoje aby se mohla převléci a zajít do obchodu. Šla pěšky přestože měla možnost auta. Ať už to bylo protože obchod nebyl tak daleko, nebo protože bylo krásně jasné letní léto, kdy ještě není tak horko, ale počasí už je vyjasněné či možná jenom protože prostě chtěla chvíli pro sebe, kdy mohla přemýšlet, vzala své tenisky, lehkou černou mikinu, mobil a sluchátka a vydala se cestu. Tak brzo ráno moc lidí nechodilo. Pár potkala po cestě do práce či některé možná už na cestě z ní. Pár běžců kteří využívají klidu stejně jako ona. Nic však neslyší, lidi nezdraví, nekouká se kolem sebe. Je ve vlastním světě, zde a zároveň nikde přitom co poslouchá hudbu v sluchátkách. Není specifická, tak jako její myšlenky jsou všude možně, tak její playlist přeskakuje. V krámku je sama kromě prodavaček. Ty se i po brzkém ránu usmívají a vítají jí s pozdravem, ona to však neopětuje. Vezme košík a začne procházek uličky s jídlem, pitím a vším možným i nemožným. Poté zaplatí svůj výběr a čeká jí ta sama, tichá nudná cesta domů. Teď však už nepotká jen běžce, potká i maminky s kočárky na ranní vycházce a babičky na cestě pro nákup. Když otevře dveře do vlastního domu, do nosu jí udeří vůně čerstvé kávy. Ví že je Natálie vzhůru, sundá si body a sluchátka, nákup donese do kuchyně a lehce se usměje na dívku s hrníčkem v rukách, která stojí u kávovaru. - Dobré ráno. Zase jsi zapomněla nakoupit. - Poví jí mezitím co začne nákup vybalovat. Některé potraviny nechává venku, ty použije na přípravu snídaně pro obě. Natálie jí na oplátku podá hrníček s vlastní dávkou kávy. Teplá tekutina v rukou jí přinutí se lehce otřást když hrníček pokládá zpátky. - Odpoledne mám toho kadeřníka, musíš vyvenčit psy. A pak by bylo fajn dojít do drogérky. - Poví směrem ke své kamarádce mezitím co dojídá svou snídani. - Taky musíme vyřešit kdo nám je pohlídá mezitím co budeme pryč. Fesťák už je skoro za dva týdny a my je tu přece nemůžeme nechat samotný celý dny. - Vážnost v jejím hlase je vážná, no i přesto nakonec odběhne do svého pokoje, aby mohla pokračovat v úkonech dnešního dne. Letní prázdniny jsou určeny pro studenty k odpočinku, avšak člověk na vlastní noze nikdy pořádně odpočinout nemůže, ať už ho zaměstnává brigáda či příprava do dalšího ročníku, ona to má stejně. Pomalu si ani nevšimne jak rychle jí běží čas a tak ke kadeřníkovi musí prakticky běžet na poslední minutu, stihne to však i tak. S milým úsměvem jí pozdraví podsaditá paní ve středním věku. Vyhovuje jí s každým jejím výmyslem dokud není hotovo a ona se nemůže v zrcadle pomalu ani rozpoznat. Černé vlasy jí teď zdobí zelené ombré v barvě světlé jarní trávy. Poděkovaní dámě není dost, ale nemá co více nabídnout a tak zaplatí a vydá se zpátky k domovu. Tentokrát jí jako uvítací sbor čeká řada psíčků všech velikostí s radostí nechat se podrbat na každém kousku kůže. To jí vy vykouzlí úsměv na tváři během vteřiny, vejde dnu a vydá se do obývacího pokoje. -hm? Co myslíš?- Zeptá se její kamarádky a nasadí dlouhé téma ohledně dalšího barvení vlasů. Neskočí však jenom u nich, dívky proberou každou skulinku v konverzaci, ty důležité i ty méně mezitím co se za okny slunce pomalu posouvá dolů za obzor. Z jejich konverzace je vyruší až jemné červánky. - Jsem unavená Val, už půjdu lehnout. - Poví jí poté co si zívne. -Jasně já stejně ještě potřebuju něco napsat do práce. - Odpoví jí na to poté co se obě postaví na nohy. Předtím však ještě uvaří pro obě večeři, jednu porci odnese před pokoj Viktorie a druhou vezme k sobě. A pak? Pak začíná nový den.