𝔸𝕝𝕠𝕟𝕖

Kapitola 2.

Zdravím tě milý čtenáři/milá čtenářko u další kapitoly tohoto příběhu. Děkuji všem za vaši podporu, kterou mi dáváte, moc si ji cením🫶. Lépe se pak píše, ale to asi každému. Každopádně dejte si třeba kafčo nebo něco takového a přeji příjemné počtení 🫶.

xAdBlackoulx
_______________________________________

Mia's Pov

Když mě Andy vysadil doma, zase to na mě všechno klasicky dolehlo. Ani ne tak, že bych se utápěla v depresi, ale spíš jsem o něj dostala strach. Já vím, je to děs.

Když se o něj budeš pořád takhle bát, zešílíš z toho.

Řekl mi novou věc můj vnitřní hlas, který se vždy objeví ve "správnou" chvíli. Spíš bych se měla bát o to, abych měla zítra a další dny kde bydlet. Proč? Jednoduše řečeno, moji rodiče jsou silně věřící až je to na hlavu a samozřejmě při společných večeřích nám to s bratrem vtloukávají do hlavy a mě pak z toho hrabe.

Proč si nenajdu něco, čím to zaženu? Našla jsem. Píšu. To mě vždycky tak nějak uklidní a dostane z té domácí reality plné boha a podobných hovadin. Já totiž věřím na úplně něco jiného a pohybuju se úplně někde jinde. Věřím na vesmír a že to co se má stát, se prostě a jednoduše stane. Pak taky nějaké to nadpřirozeno a podobně. Ani teď vám nepřijdu jako magor? Tak to je potom zázrak.

Nikdo nebyl klasicky doma, a tak jsem zalezla do svého pokoje. Na dveřích mám nalepené "Bez klepání nevstupujte" a tím mám zaručené, že ať už bych dělala cokoliv, prostě nevejdou. Uvidí a vidí mě vždy jen tak, jak chci aby mě viděli. Těmhle lidem nesmíte nikdy ukázat svoji slabinu, nebo že prožíváte nějaké těžké období. Vždycky totiž toho využijou a to jen a jen ve svůj prospěch.

Ano. Živí mě. To ale jen proto, že mi je 16 a nemůžou mě jen tak vykopnout z domu. Mají podle státu ještě povinnost mě živit. A já odsud chci odejít a stěhovat se se vztyčenou hlavou a ne být ta poražená. Jestli rozumíte.

Sedla jsem ke svému stolu s počítačem a ten následně otevřela. Potřebuju něco napsat. Mám svůj vlastní blog a své čtenáře, které vždycky potěším.

Zas tak moc se nevychvaluj, aby ti brzo nespadl hřebínek.

Smál se mi.

A: Neboj se, budu v pořádku, myslím na tebe :*.

Napsala mi moje láska.
Jo, možná to přehráním. Jenže já když miluju, tak to jinak neumím a byl před tím varován. I tak si mě "vzal na krk". Což je velmi obdivuhodné.

Všechny vás zdravím.
Zase mám volnou chvíli, takže jsem se rozhodla vám sem něco napsat, protože vím, že na to čekáte. Nebo si to aspoň myslím a doufám, že ne naivně. V mým životě je pořád všechno stejný a nic se nezměnilo až na to, že se někdy až přehnaně bojím pomalu všeho. Jak víte už od začátku, bojuju s depresemi a chodím k psycholožce. Naposledy jsme probíraly to jak se pořád tak ničeho nebát. Řekla mi spoustu věcí, které jsem ani netušila, že by tomu mohly pomoct, takže jsem dala na její rady. Nebo...

Na chvíli jsem přestala psát a zamyslela jsem se nad tím, jestli jsem na ně opravdu dala.

se spíš snažím na ně dát. Ale jak víme, nikdo není dokonalý a občas se to prostě posere. I po sezení jsem se opět až moc bála. Sice ne až tolik, ale i přes to. Díky bohu za to, že mám partnera, který i tohle pochopí a snaží se mě vždy ujišťovat, že všechno bude dobré. Vím, že sem chodíte právě proto, že se taky hodně bojíte. Hodně z vás mi píše i soukromý zprávy a chcete pomoct. Chtěla jsem vám říct, že vám vždycky ráda pomůžu, ale taky se omluvit za to, že ne vždycky všem odepíšu. Pochopte, že mám taky svůj soukromý život a nějaké záležitosti k ředění, které musím vyřešit a těch zpráv je opravdu někdy nespočet. Takže to není o tom, že bych vám nechtěla pomoct, ale spíš o tom, že je všechny beru postupně a snažím se opravdu na vše odpovědět. Nechápu, že v dnešní době je tolik mladých lidí a místo toho, aby řešili kam pojedou na dovolenou, nebo si plnili vlastní sny, se utápějí v depresích a řeší jak a jestli přežijí další den. Řeším to i já sama, takže moc dobře vím, čím si procházíte a myslím na vás. Doufám, že se máte dobře a kdyby cokoliv, jsem tady pro vás. Držte se a buďte na sebe hodní.
Vaše Mia.

Pak už jsem jen vybrala náhledový obrázek, který jsem k tomu vytvořila a dala zveřejnit. Je to sice asi článek úplně na prd, ale nikdo nikdy neví komu tím člověk může pomoct. A proto to dělám.

Proto píšu.
Protože chci pomoct. Divili by jste se, ale díky tomuto blogu a díky právě tomu, že píšu jsem potkala Andyho.

Byl jeden z těch co tu pomoc potřeboval a ten jo sakra nevěděl kudy kam.

A hlavně... co se svým životem.