Lapis Lazuli

1. Kapitola

    Dočasný úkryt, ve kterém jsme se schovali společně s obyvateli města a blízkého okolí, se skládal z labyrintu chodeb a sklepení. Přestože jsme téměř padaly vyčerpáním, ještě jsme si nemohly odpočinou. Lidé se totiž pořád hrnuli z dvou dalších vchodů a tlačili ty před sebou dál do chodeb. A tak jsme se nechaly unášet davem a pevně se k sobě tiskly, aby nás nerozdělili. Až po chvíli se strkání pomalu zastavilo a lidé si začali sedat, kde jen bylo místo, aby ulevili svým bolavým údům.
    Otočila jsem se za sebe. U jednoho z vchodů do krytu kudy jsme prošly, stál silný, vysoký muž tmavé pleti. Zahleděl se do noci a pak za sebou zavřel dveře a zajistil je. Až tehdy jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe a uviděla nevěřícné a zoufalé pohledy žen a dětí. Mnohdy byli pokrytí krví svých nejbližších nebo svou vlastní, bez jakékoli možnosti se umýt či zapomenout. Poprvé v životě jsem slyšela sténání zraněných. Sice jsem už slyšela lidi naříkat, ale tohle bylo něco jiného. Ten zvuk mi drásal nervy a zanechával po sobě beznaděj a prázdnotu. Chtěla jsem jim pomoc udělat pro ně něco, ale něvěděla jsem co. A tak jsem bezradně stála uprostřed zaplněného krytu. Položila jsem svou sestru Tamiru na zem a ta se okamžitě přitiskla k matce.
    Přistoupil k nám muž, který očividně patřil k strážcům pořádku ve městě. „Vy jste rodina Sinaye Ormy, že?" Zeptal se a upřel své temně smaragdové oči na maminku. Ty oči mi byli povědomé, znala jsem ho od vidění. Maminka se s trhnutím otočila za jeho hlasem, „Ano, vy jste jeho kolega?", řekla lehce zastřeným hlasem. Muž neodpověděl na otázku, místo toho kývl hlavou dál do nitra hory Dorusag: „Pojďte za mnou." A otočil se k nám zády.
    Vešel do úzké špatně osvětlené postranní chodby, jejíž stěny pokrývala odporně zapáchající směs plísní a hub. Vypadala jakoby byla pokrytá slizem. Chodba se ještě více zúžila takže se náš průvodce musel shrbit, aby se nepraštil do hlavy. Jednou rukou jsem se omylem dotkla jedné stěny a okamžitě jí ucukla. Stěna jakoby se mě nechtěla pustit, byla lepkavá a mazlavá a já se otřásla odporem. Zdálo se, že i muž před námi by se rád už dostal z té odporné chodby, a tak zrychlil. Byly jsme nucené přidat do kroku, abychom ho dohonily.
    Vešly jsme do poměrně velkého sklepení, které kupodivu nebylo vůbec tak špinavé a vlhké, jako chodba, která sem vedla. A právě zde se uchýlili strážci pořádku. „Tak jsou tu chlapy," řekl náš průvodce hloučku mužů popíjejícím cosi z koženého měchu, kývl směrem k němu a pokračoval „je tam ještě něco?". „Takže vony to vážně přežily...", poznamenal drsným hlasem silně opálený muž podsadité postavy a natáhl ruku s měchem plným záhadné tekutiny k našemu průvodci. „Proč jsme tady? A neměli by jste jen tak náhodou dělat něco jiného, užitečnějšího než popíjet, jen Jaela ví co?", zeptala se maminka rázně, jako vždy přímo k věci a bez obalu. „Rina Ormayová a její pověstná uštěpačnost," ušklíbl se ten podsaditý chlapík, zřejmě jejich velitel „neboj se, víme jak dělat naši práci." Zelenooký dlouhán pokračoval „měli jsme vám nebo spíš tady dcerce něco předat," a podíval se na ramenatého velitele. Ten hmátl za sebe a podával mi velký hnědý kožený batoh se spoustou různých popruhů a rukojetí. Omámeně jsem hleděla na kvalit a očividně plný ruksak a chvíli mi trvalo než jsem se probrala z překvapení a batoh si od něj vzala. „D-děkuju," zmateně jsem pípla a podívala se na maminku, ji však ani to nerozhodilo, stále zachovávala svůj klidný výraz i přes údiv. Nastalo trapné a bolestně dlouhé ticho. Nemohla jsem to už vydržet a vyhrkla „asi..." zadrhl se mi hlas, odkašlala jsem si „asi bychom už měli jít ať si najdem nějaké místo," dostala jsem ze sebe nakonec a otočila se k odchodu. Chtěla jsem mít tu odpornou chodbu za sebou, co nejdříve. Když tu mě někdo chytl za ruku a otočil mě zpátky. Docela mě překvapilo, když jsem spatřila urostlého průvodce, protože ten ještě před chvílí stál na druhé straně sklepení. „Počkejte, kam byste šly?" říkal směrem k mamce, „místa je tu dost a navíc všude je to hlava na hlavě, takže by jste si neměly ani kam sednout," řekl a podíval se zase na mě, jeho pohled v té chvíli sklouzl na jeho ruku, kterou pořád pevně svíral tu mou. Jakoby si až teď vzpomněl, že mě drží, rychle mě pustil a klidným, zcela nevzrušeným hlasem dodal: „ Jo a já jsem Isidor."
    Na to se k němu přidali i další a začali se představovat: „Já jsem Deryl, velitel týhle bandy neschopnejch trotlů," řekl ten ramenatý opálený strážce. I další se nám představili až přišel na řadu sině podnapilý muž. „Noooo a já," chtěl se představit, ale zamotal se mu jazyk a škytl, „já sem Miiii-Mit-" další škytnutí „Mityst," dostal konečně ze sebe. Zřejmě ale ještě nebyl spokojený se svým dosavadním výkonem a tak to dovršil neohrabanou úklonou, která pro něj skončila s pořádným žuchnutím na zemi, o kterou se rozplácl. Jeho pád pak následovala salva smíchu a uchechtávání. Nevěděla jsem jak se tvářit a tak jsem se otočila na maminku s tázavým výrazem. Té se v obličeji mihlo pobavení a to jsem brala jako dobré znamení, proto jsem pořád ještě zaraženě špitla „Já jsem Ingrid," a dodala „tohle Tami, teda Tamira," ukázala jsem na rozespalou, rozcuchanou a pořád ještě zmatenou a nechápající holčičku po mém boku. „No tak teda dobře," vzdychla mamka, „přesvědčili jste mě, zůstaneme."
    Strážci nám uvolnili místo v rohu, kde jsme mohly mít aspoň trochu soukromí. Maminka sebe a Brigittu bez zdržování uložila ke spánku. Gitta  sice fňukala a strachy se třásla, ale naštěstí byla tak vyčerpaná, že okamžitě usnula. Chtěla jsem udělat to samé, protože jsem byla unavená, psychicky i fyzicky, ale uvědomila jsem si, „Přece jsem se ještě nekoukla na ten batoh. Proč ale chtěl abych ho dostala já? A když už teda chtěl, abych ho měla, tak proč mi ho prostě nedal už doma? Co v něm vlastně je?" začala mě kousat zvědavost, která přemohla i vyčerpání. „A tak co?" řekla jsem si a sedla zády k ostatním, chtěla jsem trochu soukromí a před sebe položila batoh. Otevřela jsem ho a začala z něj postupně vytahovat a prohlížet obsah. Byl tam opasek se dvěma vrhacími dýkami a jedním delším nožem, na něm byl taky malý váček s trochou peněz „těch teda moc není," povzdechla jsem si, na druhé straně byl zavěšený pytlík s bylinkami. Našla jsem v něm taky malou knížku, která jak jsem zjistila byla jakýmsi herbářem, sbírkou bylin a encyklopedií dohromady s obrázky, jejich popisem a využitím. Pak tam ležely halenka šedobílé barvy, frilu - něco jako krátké šaty uzpůsobené k volnému pohybu, hnědé kalhoty a vysoké kožené ke kolenům sahající kozačky s měkkou podrážkou. Spolu s tím jsem našla chrániče na ruce a zeleno-hnědý splývavý plášť s přezkou. To bylo všechno. Zmateně jsem si prohlížela všechny ty věci a nechápala, proč kolem toho dělal taťka takové cavyky. Znovu jsem se podívala dovnitř batohu a zase nic. Nakonec jsem ho převrátila dnem vzhůru a zatřásla, když ani to nepřineslo žádné výsledky uznala jsem svou porážku a otráveně batoh pustila. Buch, ozvalo se tlumeně z batohu „Aha!" ušklíbla jsem se „já to věděla". Sáhla jsem vítězoslavně po něm a úplně zapomněla na dřívější rozladění. Prohmatala jsem dno a nakonec našla dobře skrytou kapsu a v ní něco tvrdého, vytáhla jsem to "něco" a zjistila, že jde o knížku. V ní byla zastrčená obálka s něčím tvrdým uvnitř, nedočkavě jsem po ní hmátla a vytáhla ji. Úhledným a pro mne tak známým písmem tam stálo: „Pro Irin". „Co když se mu něco stalo," zhrozila jsem se, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď když mě to napadlo došlo mi, že pokud Hursti napadli i další města mohlo se mu něco stát. „To snad ne, co když ho zranili nebo zabili?!" začala jsem si představovat ty nejhorší scénáře, „Ale nee, to by se nemohlo stát, taťka se o sebe umí postarat," uklidňovala jsem se a snažila vyhnat děsivé obrazy z hlavy. Strach ale zůstával, nechtěl se mě pustit ať jsem se snažila sebe víc, usadil se někde v mém žaludku a pomalu rostl. Nakonec jsem se podvolila sžíravému pocitu beznaděje, strachu o sebe a ostatní a děsu z dnešní noci. „Mohli nás zabít, všechny nás mohli zabít!" kvílela jsem v duchu, „Co když už nikdy taťku neuvidím!". Až teď jsem začala vnímat své okolí, začala jsem si uvědomovat jaká zima tam byla. A pak jsem to uslyšela ten zvuk, který k nám doléhal - sténání a nářky. Celá jsem se roztřásla a začala se kolébat dopředu a dozadu a dopředu a dozadu... neschopná přestat.
    Trvalo dlouho než jsem se uklidnila aspoň natolik, abych se nekolébala ze strany na stranu a ještě déle, abych se přestala nezadržitelně třást. „Výdech...a nádech," to bylo vše na co jsem několik nekonečně dlouhých minut myslela. Když hysterický záchvat přešel byla jsem zase schopná myslet racionálně, „Ano mohli nás zabít, ano bylo to hrozné a ano celá naše rodina je v nebezpečí, ale taťka se o sebe dokáže postarat a i my to dokážeme. Mamka nás z toho dostala, věděla co dělat. Všichni to nějak zvládneme víme přece kam jít a co dělat," ujišťovala jsem se. Moje unavená mysl se ale jen pomalu uklidňovala.
    „Tak jo tak jo už nevyšiluj je to za náma a všechno je v pohodě. Však jsem se ani ještě nepodívala na ten dopis," zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a otevřela ji. Byl tam dopis a a kožená pevná šňůrka, na kterém visel nerezový přívěšek, trochu tvarem připomínal srdce.
    „Milá Irin,
určitě máš spoustu otázek a já bych ti na ně moc rád odpověděl, ale nejde to. Mám tě moc rád a chtěl bych, aby jsi na mě měla nějakou vzpomínku, kdyby se mi něco stalo, proto jsem k dopisu přiložil i ten  náhrdelník. Doufám, že se ti bude líbit. Vím taky jak moc se ti líbily moje příběhy na dobrou noc, a tak jsem se je rozhodl sepsat a svázat do knihy. Jsou tvoje.

S láskou táta"
    Konec. Konec! Celá rozčarovaná s očima červenýma od pláče jsem hypnotizovala ten kus papíru, jako by mi snad mohl prozradit, co tohle všechno má znamenat. „Tak to je super, ne jenomže ten dopis nic nevysvětluje, ale ještě k tomu přidává další otázky. Proč mi nemůže vysvětlit co to má znamenat? Proč mi chtěl zrovna teď dát něco na památku? Měl snad důvod si myslet, že se mu něco stane? Ne že by se mi to všechno nelíbilo, ale..." mé srdce se znovu rozběhlo, jako o závod. „Ale dost už, zase to nějak přeháním, nemám co dělat, a tak vymýšlím nesmysly. Nějak se to vysvětlit musí, dříve či později se dozvím všechno."
    Unaveně jsem si povzdechla a přetáhla si šňůrku s přívěskem přes hlavu. Všechno co jsem z batohu vytáhla a leželo přede mnou jsem zpátky vrátila do batohu, i knihu s dopisem jsem schovala do vnitřní kapsy, jenom plášť jsem si hodila okolo ramen. Ruksak jsem si pak dala pod hlavu jako polštář - ne že by to bylo kdo ví jak příjemné, ale bylo to lepší než nic. Hned jsem ale neusnula, i když jsem byla k smrti unavená. Děsila jsem se totiž, že až se zítra probudím nikdo tu nebude a já už nikdy cestu ven nenajdu, že zjistí kam jsme se schovali a probijou se dovnitř, že se taťkovi něco stalo, že...A tak jsem se převalovala z boku na bok, snažila se nevnímat sténání zraněných, které k nám doléhalo a zapomenout na hrůzy dnešního večera.
   Nakonec jsem se ale přece jenom moje unavená mysl umodřila a já se propadla do neklidného spánku plném ohně a křiku.