Procházel jsem chodbami školy jako bez duše, jediné na co jsem se soustředil bilo svíraní školního batohu. Ruce jsem mněl celé zpocené a na kloubech mi navřeli žíly. Celé mé tělo se třáslo a ukrývalo v sobě jednu malou dušičku o velikosti špendlíkové hlavičky.
Zhluboka jsem se nadechnul když jsem procházel kolem klučičích šatní na tělocvik. Okamžitě mnou propluli pochybnosti a velký nával strachu.
Chápu že Nováček při přestupu na novou školu během rozběhnutého školního roku nemůže mít velké, pozitivní očekávaní ale že v této budově zažiju takový horor, to jsem tedy nečekal.
Nerozumím proč mi ti starší kluci nemohou dát pokoj, kde se v nich bere něco tak hnusného a chorého? Samozřejmě že šikana sama o sobě je pro mě nepochopitelná i z toho důvodu že se ocitám v roli bezmocné oběti takže nevím, co se jim při mém psychickém tyranizovaní honí hlavou, ale zřejmě to pro mne nebude nic pěkného.
Jsem tu pouhý týden a prošel jsem si vším. Zrovna se mi o tom nechce 2x mluvit ale kamarád mi řekl, že když to dám ze sebe ven, bude mi lépe. No nevím, podle mě je to jen další forma šikanovaní ale lepší dát to na papír jak o tom vykládat nějakým blbým psychologům, co můj kámoš rázně zamítnul, protože s tím má vlastní, nepříjemné zkušenosti.
Po tom co se mi před dvěma dni stalo, sem upadnul do těžké deprese. Začal jsem se žezat a nejsem na to pyšní. Bohužel nijak jinak s tým zlem uvnitř mě, nemohu bojovat.
Nejlepší forma šikanovaní kterou jsem na téhle škole od straších kluků dostal, bilo zavíraní do stísněných skřínek tělocvičných šaten. Byl jsem tam sice narvaný a skopaný jak chuchvalec papíru, ale když odbočím od nepohodlí, ve svém nitru jsem byl doslova nadšený. Protože jsem se s touto nepříjemnosti vyrovnával sám a bez diváku.
Hodinu jsem mněl klid. Většinu času jsem byl tak vydešenej že jsem se neodvážil ani pípnout a s pokorou jsem snášel stísnění prostor.
Horší bilo, když se vrátili. Následovali urážky a provokace ale ve svých patnácti letech mě něco takového nemůže rozhodit. Americké decka, jsou proste takové.
Hůř snáším jejich přímou účast při samotném šikanovaní. Jako třeba, když se asi šest z nás zamkne na klučičích záchodech, kde jsem já hlavním terčem veškeré zábavy. Je vážně sranda pak vysvětlovat učitelům, proč jsem sakra celej mokrej.
Nakonec jsem okusil i trochu té fyzické bolesti, i když ne moc. A za to jsem, řeknu vám pravdu, opravdu vděční protože můj kámoš neboli kámoška, nevím jak ho mám nazýval protože je transsexuálka. Já ji ale v jejím holčičím období ještě neznal, tak o ní budu mluvit v mužském rodu.
On, si tedy zažil šikanu, jak se patří. Nemusím snad vzpomínat důvod, kvůli kterému bil šikanován.
Následky však byly odstrašující. Odnesla si to jak psychika tak jeho bledá kůže.
Bil zavřen v nemocnici, ze které několik krát utekl kvůli hroznému zacházení. Ukryl se v karavanu cizích kluků který bili kámoši s kluky, které Tate zrovna nemusel, no svým způsobem je mněl rád. Nevím, co ten chudák čekal. Možná jen ukrýt a pochopení nebo taky rameno na vyplakáni. Kousek holky v něm přece jen zůstalo.
Pod očima mněl monokle, na krku stopy po škrcení a vypracované břicho byla samá černo fialova modřina. Ruce mu ozdobovali šrámy po žiletce. Bylo mi ho líto, protože přežíval záchvaty paniky, vzteku, pláče a čistého šílenství.
Stál před zrcadlem a nenáviděl sám sebe. Křičel na sebe a přitom řekl jednu větu. Obyčejnou větu, která mu bohužel nedávala smysl.
„Proč jsem šel do toho karavanu?"
