'Je to pořád ten stejný sen. Pořád ten stejný muž a stejná budova. Ani nevím co je to za budovu, nebo za město. Chci tomu přijít na kloub! Co když se to někde doopravdy děje! Chci říct...já těmhle věcem mám zabraňovat...' a zamyšleně, a napůl zklamaně zklonil hlavu směrem k zemi. 'Pane Fostre, i kdyby se to někde dělo, nemůžete tomu zabránit. A ono se to děje. Možná je to jiná budova a jiný muž, ale v podstatě...vždyť to musíte vidět každý den v práci.' Doktor Anthony Parker si nasadil brýle s velmi jemnými obroučkami, které měl doteď zastrčené za kapsou své tmavě modré košile, a začal něco zapisovat do tlustého notesu, který měl na klíně. Reilly seděl naproti němu, v černém koženém křesle. Byl nakloněný dopředu, a vlastně seděl na úplném okraji křesla. Zřejmě vysvětloval zápletku svého snu doktorovi až příliš horlivě. Nyní se posunul dozadu křesla a opřel si ruce o široká opěřadla, také potažených černou kůží. 'Opravdu je ten sen pořád stejný? Nemění se roční doba, budova nebo...já nevím, oblečení té osoby?' zeptal se doktor, a sundal si brýle. Držel je teďv pravé ruce spolu s perem, kterým předtím zapisoval. 'Ne, nikdy se nic nemění. Stojí tam, a má na sobě vždy to samé. Vypadá jako kdyby šel do nějaké kanceláře. Ne, spíš jako úředník, co se vrací z práce. Kravatu už nemá uvázanou, ale jen tak volně zavěšenou kolem krku, a zmačkaná bílá kočile má skoro všechny knoflíky rozepnuté. A také nemá boty, jenom šedé ponožky, které mu jsou patrně velké.' popisoval Reilly. 'Ano, takto mi to popisujete stále... Myslím že vám napíšu nějaké prášky a řeknete mi příští měsíc, jestli se něco změnilo. Vzal jsem vás dnes narychlo, váš telefon se nedal odmítnout!' 'Ano, omlouvám se, ale je to tak živé!' 'Při vašem zaměstnání se divím, že jste si na tohle ještě nezvykl. Tyto věci vídáte na vlastní oči, nejen ve snu. Máte za sebou už pár let u krimináky ale vyruší vás jeden takovýhle sen?' 'Nebyl jeden. Opakuje se každý měsíc, ve stejný den. Dnes je 15. ledna. Znamená to, že už je to pátý, a ten samí sen, co se mi zdá! Začalo to tedy v září. A na sny jsem citlivý. Všechny si vždy pamatuju, a tenhle se navíc opakuje. To nemůžu nechat bez povšimnutí!''No dobrá, příští schůzku můžeme naplánovat na den před tím snem, a pak i den poté. Zapisuji si vás tedy na třináctého února, v pět hodin odpoledne.' doktor odložil z klína notes, a vstal ze svého křesla. přistoupil ke stolu a tam jej položil. Obešel stůl a zasedl za něj. Reilly též vstal a zamířil si to ke stojanu, kde měl kabát. 'Třináctého února, á, napátou už tu někoho mám. Přijďte tedy na šestou. Vyhovuje vám to?' zvedl doktor hlavu od tlustého diáře, a zase si sundal brýle a nechal je v pravé ruce, připravené znovu nasadit. 'A..ano, nevadí mi to. Skvělé. Třináctého v šest. Není problém.' Reilly si nasadil kabát a přehodil přes krk letmo kašmírovou šálu. Vedle dveří pohlédl do zdrcadla a šálu zarovnal do kabátu. Pak si kabát zapnul a prohrábl si černé vlasy. Reilly Foster byl velice pohledný muž. Měl ostré rysy tváří, které lemoval přísně zarovnaný střih tmavých vousů, které vedly až na bradu a pod nos. Měl tmavě modré, skoro černé, oči. Všechny ženy na oddělení se nějak snažily se s ním sblížit, a on také nejednou neodolal. Ne že by měl pověst záletníka, ale ženami rozhodně nepohrdnul. Práve ale procházel obdobím, kdy by se už rád také trochu usadil. Mimoto, poslední dobou čelil spíše psychickým problémům. Právě proto také navštěvoval doktora Parkera. 'Tak za měsíc doktore. Budu se těšit.' řekl a mávl rukou, ve které třímal kožené rukavice. Druhou rukou vzal za kliku a vyšel z doktorovi kanceláře. Doktor seděl stále u stolu a díval se do diáře. Na moment ale zvedl hlavu a s pohledem na Reillyho skrz horní obroučku brýlí mu pokynul na pozdrav. Reilly sešel pár schodů do patra s výtahem a přivolal ho. Nečekal nijak zvlášť dlouho, takže po pár vteřinách nastoupil s rukami v kapsách. Ve výtahu už stál nějaký postarší pán. Sjel Reillyho pohledem a pár centimetrů uhnul. 'Pardon.' řekl Reilly, natáhl se přes muže a chtěl zmáčknout přízemní patro. Nedošlo mu, že muž vedle jistě také jede dolů, takže už knoflík svítil. Usmál se na pána, který se netvářil nějak obvzlášť nadšeně, že se přes něj ten chlap natahoval zbytečně. Reilly se postavil do druhého kouta výtahu a sepnul ruce za zády. Pořád přemýšlel nad snem, kvůli kterému musel předběhnout prvního pacienta u doktora Parkera. Na sny měl vážně pamět, a obzvlášť na tenhle. Ano, sebevraždu už nesčetněkrát viděl, ale spíše to co zní...zbylo. Nikdy to nebylo příjemné, ale vidět to takhle živě od začátku do konce? To bylo docela drsné, a navíc to bylo doopravdy hodně živé. Skoro jako kdyby.....sám Reilly....Z myšlení ho vytáhlo cinknutí výtahu. Byli v přízemí. Pokynul pánovi vedle na znamení, že mu dává přednost, ať vystupí první. Muž se tedy vykolébal ven. Reilly prošel halou a už z ní viděl, jak venku sněží. Nasadil si rukavice a opřel se o dveře. Foukl na něj studený, mrazivý vzduch, a dovnitř budovy se spolu s tímto vánkem prodraly i nějaké sněhové vločky. New York byl v tomhle období obvzlášť zasněžený. Reilly si s pomyšlením na své auto, pokryté mrazivou pokrývkou, povzdechl. Teď bude muset škrábat hodinu přední sklo. Vydal se tedy co nejrychleji k místu svého bydliště. Bydlel na rohu Bank Street a 8th Avenue, kde také parkovala jeho černá Alfa Romeo 156.Když přijel do kanceláře, bylo skoro dvanáct. Bohužel to nešlo udělat nijak nenápadně, takže hned jak otevřel dveře, zase je rychle zavřel. To nenapomohlo tomu, aby žena, která s rukama založenýma na hrudi, zmizela. Reilly znovu otevřel dveře a nakoukl jenom kouskem hlavy. Žena tam stále byla a tentokrát měla světlé obočí zvednuté s nechápavým výrazem . V založených rukách držela pár nějaké složky. 'Jdu pozdě že jo..?' zeptal se Reilly a už se celý nasoukal do místnosti. 'No, řekněme, že mi dlužíš minimálně oběd! Tenhle týden jsi měl malé loupeže vyřizovat ty. Naštěstí se ty denšní ukázaly být opravdu jen malé. takže jsem zvládla všechno vyř..........' žena už se během mluvení uvolnila a výraz, který měla na začátku, už nebyl tak přísný a tázavý. Naopak vypadala, jako kdyby chtěla vyprávět o těch pár hodinách, co tu nebyl, jako o několika dnech, které prošvihl. Byla to dost upovídaná duše. Kassidy Petersonová, Reillyho parťačka. Jediná žena na oddělení, která si z něj dělala vždy jen legraci, a spíš než aby rozpoznala city, co k ní choval, udržovala vše na přátelské úrovni. Railly ani mo nevnímal co říká, vždy když ji každé ráno uviděl, nemohl nic moc vyslovit. Dnes na sobě měla červené šaty a černé sáčko přes ně. Blonďaté vlasy měla do hodně dlouhého copu spletené a hozené na jednu stranu. Jak vyprávěla zážitky z dnešního rána, rozmachovala jednou rukou, a ve druhé měla desky se složkami, div z nich něco nevylétlo. Předváděla nějaké bohyby a aniž by o tom věděla, ladně se pohybvala na svých červených lodičkách, a přiváděla tím Reillyho do dobré nálady. Téměř zapomněl na sny.'....takže jsem Garretovi řekla, ať ho odvede, protože žádný parfém by tohle nepřebyl. Ten druhý ale čekal u dveří a snažil se Garretovi podtrhnout nohy, ale zvládl to bravůrně. Hej Garry!' zavolala do levého kouta mistnosti, kde u stolu seděl jejich kolega Garret Simmons. Zvedl hlavu od počítače. 'Jo, já vím!' mávl rukou a zasmál se. Kassidy mu usměv oplatila halsitým zasmáním a znovu se otočila na Reillyho. 'Spíš já dlužím oběd tobě, o všechno jsi přišel!' a zase se zasmála. 'Né, v pohodě, zvu tě já, a můžeme jít rovnou! Jsem tu akorát na oběd. Nemáš už hlad?' 'Ty jsi ale flákač, hlad mám, ale práci taky. Zatím, protože jsme tým a zatím mi tu parťáka dělá jenom Garret.' otočila se zase směrem k jeho stolu. Garry teď, s tužkou za uchem, kousal další tužku, a tlusté obroučky brýlí směřovaly na monitor pořítače. 'Myslím, že hraje karty...' řekl Reilly. Kassidy se začala zase smát a vydala se směrem ke svému stolu. Vlatně, byl hned vedle dveří, do kterých Reilly přech chvílí vešel. Zarovnala složky, co držela, do poličky připevněné na zdi, a oblékla si šedivý kabát zavěšený na opěradle její červené kancelářské židle. 'Tak jdem. Říkals že platíš? Neberu si teda peněženku!' zasmála se zase, ale kabelku, co byla na věšáku, vzala s sebou i s peněženkou. Město bylo chladné, ale vzduch byl příjemně lehký a přívětivý. Ne štiplavý, jako tomu bylo minulý týden. Chodníky byly namrzlé a boty měly tendence se smýkat. Tu a tam byli chodci nuceni vyndat ruce z teplých kabátů a zadržet se o lampu nebo o zeď, aby v důsledku náledí neupadli. Kassidy se zavěsila do Reillyho a hned za to byla vděčná. Její jehlové podpatky se setkaly s náledím před kanceláří a Reilly ji jen tak tak udržel. A sebe taky. Kassidy se hlasitě zasmála a upravila si kabát, i když nijak pomluchlaný nebyl. Narovnala si kabelku pořádně na rameno a za pomalé chůze a smíchu se znovu zavěsila do jeho rámě. Reilly by byl ale velice rád, kdyby mohli upadnout a v nejlepším případě, i on na ní. Ale tahle záchrana byla vlastně lepší, aspoň mohl být její ochránce. A rád ji pozoroval když se smála, a že to bylo dost často! V restauraci, kam chodili běžně na oběd, je už znali. Obtloustlý majitel restaurace, sloužící tam jako kuchař a číšník zároveň, jim už s úsměvem nesl jídelní lístek. 'Vítáme vás! Tak jak to dneska jde? Nějaké těžké případy?' smál se a položil jídelní lístky před každého z nich. 'Zatím nic zajímavého, ale určitě vám dáme vědět až se naskytne nějaká zajímavá vražda!' zasmála se zase Kassidy a hned si objednala pití. 'Zatím si dám jenom minerálku. Pořád jsme ve službě...''Skvěle, a vy Reilly?' zapsal si objednávku a otočil se k němu. 'Já také vodu. Ale ne vlastně ne. Dejte mi nealkoholické pivo. Děkuji.' Ridd, číšník, přikývl, zapsal, a odebral se k dalšímu stolu, kde právě usedli nový návštěvníci. 'Tak kde jsi dneska ráno byl? Poslední měsíce máš nějaké dny, kdy se ti to stává. Vlastně je to celkem pravidelně. Doufám, že se něco důležitého neděje, o čem nevím!' zeptala se Kassidy a opřela se loktama o stůl. 'Víš, jak jsem ti říkal o tom mém snu před vánoci, že už se tu několikrát opakoval..? No, víš, znovu se objevil, chtěl jsem s tím něco udělat tak jsem běžel k doktoru Parkerovi.''A?''A nic. Objednal mně na příští měsíc na stejné datum jako se mi to zdálo.' 'Ono se to opakuje ve stejný den? To je zajímavé. O co v tom snu vlastně jde?' 'Chlápek stojí na vysoké budově a chce spáchat sebevraždu. Vidím to od okamžiku kdy se rozhodne to udělat, až do samého konce. Je to skoro, jako kdybych to dělal já sám. Probudil jsem se, a musel to hned říct doktorovi. Každý měsíc je to silnější ale teď to bylo přímo...jako bych tam opravdu byl. Nedá se to popsat..'Ridd mezitím přinesl sklenici vody a skleněnou lahev s vodou pro Kassidy, a pivo v lahvi, také s přiloženou sklenicí, pro Reillyho. 'Máte vybráno?' usmál se na ně zpod hustého knírku. 'No, myslím, že dnes zkusím nějakou rybu. Co tam máte?' koukala Kassidy do jídelního lístku a najednou začala zase mluvit, právě když chtěl Ridd otevřít pusu. 'Nebo mě překvapte, Ridde. Jen moc nesolte!' usmála se a podala mu hbitě jídelní lístek. 'Výborně, jendo překvapení pro madam a tady?' otočil se na Reillyho.'Tenhle velký hamburger. Majonézu navíc a ... bez toho salátu.' a také odevzdal jídelní lístek. Ridd se zase odkolébal a Kassidy řekla : 'Není to trochu..moc?''Musím si dneska nějak obalit nervy...dám si pak ještě nějaký dezert.''Máš štěstí, že se dnes nekoná žádná mimořádná schůze. Vlastně, šéf dneska nepřišel. Prý nějaká záležitost mimo město. Ale vraťme se k tomu snu, nemyslíš si, že to bylo nějaké znamení? Předtucha nebo..tak něco?''Toho se právě bojím. Modlím se, abysme v dalších dnech nenašli. Sebevraha, který bude vypadat jako ten se snu. To bych se zcvokl. Ale toho snu už mám dost. Rád bych se tě zeptal, jestli bys třeba někam nezašla nebo...''Už se to nese panstvo! Dneska děláme rychlovky.''Dneska? Já myslel, že proto se to tady jmenuje Riddovi rychlovky!' zasmál se Reilly. 'Ale dneska je to extra rychle! Tady jsem připravil jednoho lososa na zelenině, je to u nás novinka! Pro dámu tady!' a položil obří talíř s rybou před Kassidy. 'A tady je ta nálož pro vás! Nechte si chutnat!''No to tě chci vidět!' zasmála se Kass, a pustila se do svého jídla.'Tak co ten můj návrh? Přemýšlíš o tom?' zakousl se do obřího kusu housky až z něj vytekla nějaká majonéza a vypadlo rajče. 'Ale ne, říkal jsem bez zeleniny!''To ti vůbec neuškodí! A o jakém návrhu mluvíš?''Přece, jestli bys....no...nezašla někam. Třeba se mnou, nebo tak. Víš co mám na mysli.''A kam bys tak chtěl jít? Teď jsme přece někam zašli!''Joo, ale to je pracovní oběd, mám na mysli třeba kino, nebo večeři.''Zní to dobře. Ráda půjdu.' usmála se na něj a vložila si do úst kousek ryby co měla na vidličce.
