Zakázaná náhoda

Prolog

Zakázaná náhoda

By Jay May

Prolog:

„Co si o sobě sakra myslí? Že se nade mnou bude povyšovat? Mlátit mě? Na to ať zapomene. Nevrátím se tam. Dnes v noci ne." Opakuji si stále dokola sama pro sebe.

Uprostřed noci sedím ve své staré fábii a poslouchám kroupy, které buší do auta. Červenýma opuchlýma očima sleduji svůj zničený odraz ve zpětném zrcátku. Vypadám příšerně. Rozmazaná řasenka se mi společně s make-upem roztéká po tváři. Připadám si jako Joker z Batmana. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se to stalo? Kdy jsme se s Patrikem dostali do bodu, kdy se hádáme a to až tak, že došlo na násilí? Jak jsem mu vůbec mohla dovolit, aby mě uhodil?

Nevěděla jsem v ten okamžik, jak se cítit. Když na mě vztáhl ruku, popadla jsem kabelku a klíče a bezmyšlenkovitě jsem nasedla do auta. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že bych v tomhle rozpoložení neměla řídit, ale bylo mi to jedno. Vím, že za mnou cosi křičel a chtěl mě zastavit. Jediné, co jsem chtěla já, bylo zmizet od něj. Kdybych to neudělala, asi bych mu jeho facku vrátila a to by nedopadlo dobře. Nevěděla jsem, kam jedu, bylo mi to jedno, potřebovala jsem vypadnout.

Pořád mi vibruje telefon, jak se mi snaží dovolat. Ignoruju to. Odmítám s ním mluvit. Nedokážu zastavit pláč. Nenávidím ho. Nenávidím sebe, že jsem tohle dopustila a nebránila se. Zbaběle jsem utekla. Zůstala jsem v šoku a stále se z něho nemůžu probrat.. Vlastně ani nevím, kde jsem. Setřu si slzy, čímž si řasenku ještě víc rozmažu po tváři a přes mokré řasy se snažím rozeznat, kde vlastně stojím. Jsem na nějakém parkovišti. Tady nemůžu zůstat, ne v tomhle děsivém stavu. Přemýšlím, kam pojedu. Za rodiči rozhodne ne. Nemám sílu vysvětlovat, co se stalo a navíc bydlí sto kilometrů daleko.  Napadne mě Linda, má nejlepší kamarádka z výšky. Ta o mně a Patrikovi ví téměř vše. Snažím se zklidnit dech. Seberu odvahu a vytáhnu mobil z kabelky, který na sekundu přestal svítit. Vytočím její číslo, a vůbec nehledím na to, že jsou dvě hodiny ráno. Zvoní.

„Haló? Darjo?" ozve se rozespale.

„Lin...," oslovím ji třesoucím se hlasem. Nedokážu se přetvařovat, i když se pokouším.

„Dari, co se děje? Jsi v pořádku?" starostlivě se zeptá a už vůbec nezní unaveně.

„Om..omlouvám se, že volám tak pozdě, jo jsem v pořádku. Můžu u tebe dnes přespat?" vyhrknu a snažím se zabránit dalšímu průtoku slz. Je mi všechno líto a pořádně ani nevím, co? Cítím se provinile. V telefonu slyším, jak se hned probrala.

„Jasně, že jo. Přijeď. Dari, co se stalo?" cítím její obavy, a umím si představit, jak sedí na posteli v tričku a kraťasech, dlouhé zrzavé vlasy jí splývají na ramenou a modré oči podezíravě mhouří.

„Já...ti to pak vysvětlím. Neboj, žiju," pokusím se o úsměv.

„Ok, přijeď. Čekám tě."