Parkoviště 🅿️

Tajemný stín

Nakonec jsem dorazila k nákupnímu centru Karolína a protože jsem byla utahaná a chtěla jsem si odpočinout, rozhodla jsem se jít se schovat do dolní garáže. Ulevilo se mi když jsem zahlédla že se tam dá úplně v pohodě dostat. V garáži svítila jen malá světýlka která ukazovala východ. Jinak tam byla úplná tma. Parkoviště bylo samozřejmě prázdné. Po pravdě vidět tak velké parkoviště prázdné mě trochu znepokojovalo. Ještě jsem k tomu nadále měla pocit pronásledování.
A ty sloupy?? Kdokoliv může být za nějakým sloupem schovaný. Tahle představa mi udělala mráz po zádech. Vydala jsem se k jednomu ze světýlek a tam jsem si konečně sedla. Našla jsem si pohodlné místo na zemi někde v rohu. Z půlky na mě svítilo to malé světýlko a z půlky jsem byla ve tmě. V případě že by někdo přišel, schovám se více do tmy.
Byla jsem unavená. Seděla jsem a prostě se jen soustředila na svůj dech. Pocit pronásledování mě najednou přešel. Už jsem pomalu zavírala oči že si aspoň na chvíli zdřímnu když v tom uslyším zase jako kdyby někdo chodil. Rychle otevřu oči a soustředím se na místo kde jsem slyšela ty kroky.
Posunu se do tmy pro případ že by to byla policie kontrolující tohle místo.Za malou chvíli uslyším zase kroky. Ale tentokrát jako by někdo běžel. Přibližovalo se to ke mně když v tom najednou kroky utichli. Teď už jsem se ale opravdu moc bála a chtěla jsem pryč. Srdce mi tlouklo hodně rychle. Měla jsem slzy v očích. Snažím se zvednout z podlahy a najednou bum. A rozsvítí se všechna světla v garáži. Teď už sice stojím ale celé mé tělo se třese. Nemůžu se pohnout, ztuhla jsem. Chci se odsud dostat ale nejde to.
Jak bojuju se svým tělem a snažím se pohnout, začnou blikat světla. Střídá se jen světlo a tma a celé mě to děsí ještě víc. Teď už doopravdy brečím. Nevím co dělat. Nemůžu se pohnout. Třesu se a divím se že ještě pořád stojím na nahou.
Zaslechnu kroky tentokrát ne moc blízko ale ani ne moc daleko ode mě. Když se na to místo zakoukám náhle uvidím projít černý stín který za chvíli zmizí, prostě se jen tak najednou vytratí, je to divný. V tuhle chvíli zpanikařím a brečím čím dál tím víc a víc.
"Nech mě!!" "Já nechci umřít!!" "Nee prosím" volám z plných plic na místo kde jsem viděla stín. Nějak se mi podařilo sednout si na zem i když mi to v tuhle chvíli moc nápomocné nebylo. Chtěla jsem utéct ale nemohla jsem, prostě to pořád nešlo. Můj mozek mi to z nějakého důvodu nedovolil ale proč? Snažila jsem v kapsách najít mobil ale marně. Bohužel zůstal doma. Zavřela jsem oči a z hluboka se nadechla.
"Je to jen sen", "Je to jen sen", Probuď se Zoe, probuď se" opakovala jsem v duchu mezitím co světla pořád blikala, po garáži byly slyšet kroky jako by někdo běhal kolem dokola a také jsem slyšela smích.
"PROBUĎ SE!", "PROBUĎ SE!", "JE TO JEN BLBÝ SEN" , "MUSÍŠ SE PROBUDIT!" opakovala jsem dokola a dokola co s největším přesvědčením že to je pravda.