Zlomená

Slavnost měsíce

JEN TAKOVÁ MALÁ OCHUTNÁVKA...

Ulice hlavního města byly plné lidí, kteří se shromáždili u paláce, aby oslavovali. Pro Dračí říši byla Slavnost rudého měsíce jednou z největších oslav v roce, která se konala proto, aby se sousední království pochlubila svou mocí a bohatstvím. Každý bohatý člověk v zemi na tento den čekal, aby mohl vystavit na odiv své bohatství, a ti, kteří nebyli tak zámožní, si našli kreativní způsoby, jak se tak tvářit. Bojovníci v lesklé zbroji, úředníci v krásných kočárech, ženy ověšené zlatem a diamanty, a dokonce i děti v oblečení šitém na míru z nejlepších látek.

Pokud měl někdo nějaký majetek v tento den ho hrdě vystavoval, jinak se měl studem skrývat. V Dračí říši totiž peníze a majetek znamenaly moc a moc byla vším. Uprostřed davu byli ti, kterých si nikdo nevšímal, ti, o které se nikdo nestaral. S očima přilepenýma k zemi následovali své pány. 

Otroci. Řady otroků v žalostném tichu následovaly průvod svých pánů, jako by byly jejich ozdoby. Kráčeli jako stíny, jediné zvuky, které bylo slyšet, bylo řinčení jejich řetězů a okovů při každém kroku. Mezi nimi neměla jedna mladá otrokyně sklopené oči jako ostatní. Její oči byly upřené na oslnivé zlato střechy paláce. Zlato se třpytilo pod náporem slunečních paprsků a donutilo ji ho sledovat. Palác. 

Zdálo se, že to byl vlastní kousek nebe na Zemi. A přestože lidé z hlavního města mohli být bohatí a mocní, nad všemi stála vyšší moc. Císař. Vládce všech, císař byl všemocný, považovaný za živoucí božstvo mezi smrtelníky. S nepřekonatelnou mocí vládl zemi železnou pěstí. Ať se dělo cokoli, jeho slovo bylo zákonem. 

Císař nikdy nic nechtěl, protože všechno v zemi už bylo jeho. Lidé ho milovali a uctívali, ale hlavně se ho uměli bát. Na tento svátek Rudého měsíce se Svaté brány císařského paláce otevřely těm, kteří byli považováni za vhodné. Palácový vyslanec vyrazil deset dní předtím, aby doručil vytoužené červené obálky. Pozvánku, pro kterou by každý člověk zabíjel jen aby mohl strávit pár chvil na zámku.

Otrokyně sledovala, jak její pán doufá a modlí se, aby tento dopis dorazil i k jeho dveřím. Byl sice váženým ministrem, ale ani místo u dvora mu nemohlo být zaručeno. Byl tak vystresovaný, že se ke své domácnosti choval ještě hůř než obvykle. Ke konkubínám, služebnictvu a hlavně k otrokům. Dívka měla na zádech čerstvé zranění, které svědčilo o jeho neklidu. Ještě teď cítila palčivé pálení biče. Konečně přišel dopis. 

První den Svátku rudého měsíce tedy starý ministr mířil do paláce v draze vypadajícím kočáře. Sedm jeho oblíbených konkubín jelo hned za ním ve vlastním kočáře v doprovodu svých komorníků, zatímco za nimi kráčelo dvacet jeho nejlepších otroků. 

Mladá žena kráčící na konci tohoto průvodu se o všechny ty slavnosti kolem sebe nezajímala. Procházeli kolem lahodně vonících stánků s jídlem, které probouzely bolestně prázdné žaludky otroků. Ten její byl také prázdný, ale to ji téměř netrápilo. Byla zvyklá na tupou bolest dlouhotrvajícího hladu. Nevšímala si obchodů, jídla, dokonce ani obyčejných lidí, kteří obdivovali jejich průvod, a pokračovala v chůzi. 

Jako obvykle ministra přivítali v paláci. Nenuceně diskutoval se svými vrstevníky o nadcházejících událostech svátku měsíce a předváděl své mladé a krásné konkubíny. 

Pro obyčejné lidi, kteří se do paláce nedostali, se svátek slavil velkolepými večírky v domech bohatých s pouličními představeními a jarmarky. Pro vyvolené však bylo ve Velké aréně paláce připraveno mnoho velkolepých akcí a představení. Velké náměstí, postavené jako Koloseum, bylo dostatečně velké, aby pojmulo několik tisíc lidí. Jeho část byla od zbytku oddělena zvláštní lóží, obrácené k jihu. Byla bohatě a honosně vyzdobena a čekala na císaře, jeho rodinu a jejich doprovod. 

O tom, co se odehrává ve velké aréně, slyšela otrokyně jen zvěsti, báchorky a povídky než holé fakta. Nebeské tance, závody vozů, souboje válečníků, přehlídky bájných a bizarních tvorů, elitní umělci... Vše, čeho nemohli být svědky obyčejní lidé, mělo být během sedmidenní slavnosti měsíce předvedeno císaři a nejvzácnějším hostům paláce. Oni jediní byli hodni to vidět.