Dračí proroctví

kapitola 2.

Ležím na půdě, přikrytá starým kusem prostěradla. Nemůžu spát. Je to už pár minut co jsem se probudila zpocená z noční můry. Stále to mám před očima. V tom snu jsem byla na bojišti. Na bojišti před třemi sty lety. Lidé a další magické bytosti okolo mě umírali. Nejvíce mě ale děsil pohled na zakrváceného a zuboženého draka. To nádherné okřídlené stvoření s šupinami stříbrnými jako naleštěná zbroj, bylo odsouzeno k smrti jakmile přišlo o křídlo. Lidé se na něj vrhli a začali ho rvát na kusy. Každý chtěl z draka získat co nejvíce. Jeho šupiny, zuby, drápy, křídla, rohy co měl na hlavě a dokonce i oči, kosti a srdce. Každý toužil mít něco z toho mocného, magií opředeného tvora. Pak sen skončil. Povzdechnu si a nezbývá mi nic jiného než znovu zavřít oči. Alespoň ze spánku musím načerpat nějakou sílu.

...

Hned brzy ráno jsem vyrazila zase ven. Chleba který jsem včera ukradla mě a Esme na moc dlouho nevydrží a tak musím sebrat co můžu. Nejdříve se ale musím dostat pro vodu. Proplížím se po střechách, projdu ulicí rozkoše a obejdu nejhorší část chudinské čtvrti. Pak se nenápadně vydám do ulic toho velkolepého města jménem Agora. Agora je jedním z posledních šesti měst. Tato města jsou posledním domovem lidí a také jediné místo kde poslední dvě a půl století žijí. Jakmile by se někdo vydal za hradby, zabila by ho temnota. Avšak existují tací kteří se tam vydávají a také to mají povolené. Jmenují se lovci. V dnešní době jsou tři typy lovců. První jsou lovci kořisti. Říká se jim jenom lovci protože to jsou obyčejní lovci zvěře. Občas je ale na nich město závislé. Tito lovci se vydávají za zeď aby ulovili co nejvíce zvěře a tu přivezou do města. Samozřejmě jsou často vystavováni útokům nejrůznějších monster a proto je doprovází druhý typ lovců. Lovci monster. Toto lovci léta trénují aby mohli za zeď. Musí projít extrémně těžkými zkouškami a když to dokážou, chodí za zeď spolu s lovci zvěře. Chrání je před útoky monster a zároveň dělají svou práci. Lovci zvěře často monstra přitahují a proto mají lovci monster o práci postaráno. Třetí typ lovců je nejhorší. Jsou to lovci lidí, nájemní vrazi. Tyto lovce občas využívá starosta města a jeho rada. Mají za úkol vyhledat a zneškodnit lidi kteří dělají problémy buď městu a nebo jim. Proto se také snažím nevyčnívat. Tito lovci jsou v utajení. Nikdo nezná jejich pravou totožnost a dají se jen těžko najít. Pokod ale někdo ví kde hledat a má dostatek peněz, může si je najmout kdokoliv.
Při té myšlence mi přejede mráz po zádech a najednou si uvědomím, že jsem přestala dávat pozor. Blížím se čím dál více do středu města a tam jsou strážci pořádku. A těm se musím rozhodně vyhnout. Kdykoliv se nějaký ubožák z chudinské čtvrti dostane až moc na oči, postarají se o to aby se nějakou dobu zůstal skrývat v chudinské čtvrti. Tam kde má každý budižkničema být. Tak nás s oblibou nazývají. Žebráci, budižkničemové, zloději, nemoc a špína. Držím se při kraji ulice a nedívám se nikomu do očí. Musím podřadně nejen vypadat ale také se tak chovat. Pokud se chci dostat k jednomu z vedlejších náměstí pro vodu do kašny, musím být nenápadná.
Procházím okolo lidí jako duch s brašnou na vodu v ruce. Zároveň se neustále ohlížím zda neuvidím strážce pořádku. Naštěstí ale žádného nevidím. Náhled se před mnou objeví jedno ze čtyř vedlejších náměstí. Vydám se k velké kašně stojící přímo uprostřed. Nerozptyluji se lidmi okolo sebe a jdu si za svým cílem. Musím nabrat co nejvíce vody aby vystačila na další týden mě i Esme. Doběhnu ke kašně a nakloním se přez její okraj. Upřu pohled na čistou vodní hladinu a pak na odraz který se z ní na mě dívá. Dívčí obličej s ostře řezanými rysy, ať už kvůli hubenosti nebo ne, červené a místy popraskané rty, černé, dlouhé, neupravené a špinavé vlasy které si žijí svým vlastním životem byť se Esme snaží s mini občas něco udělat a šedé oči s dlouhými, hutnými řasami. V jiném životě bych s touto tváří mohla být žádaná mladá dáma. Při té myšlence si povzdechnu a rozčeřím klidnou hladinu jakmile položím brašnu do vody aby se naplnila.
Čekám dokud se nenaplní a potom brašnu vyndám a zavřu. Otočím se k odchodu, když v tom se před mnou objeví strážci pořádku. Dva vysocí muži v černo bílých uniformách se znakem strážců pořádku. U pasu mají zavěšené meče a dva bojové nože. Záda mi polije studený pot. Můj žaludek se několikrát převrátí nervozitou a v těle se mi napne každičký sval. Oba muži se dívají přímo na mě. Udělám krok vzad a skloním hlavu. Nesmím udělat jedinou chybičku jinak mi přinejlepším seberou brašnu s vodou a nebo mě přinejhorším zmlátí a zavřou. Nesmím jim dát záminku k tomu mi ublížit.
,,Co tady děláš špíno?" promluví jeden z mužů. Nic mu na to neodpovím a dál se dívám do země. Nemám jinou možnost. Cloumá mnou zlost, ale nemůžu nic dělat. Nemám proti nim žádnou šanci a není možné aby mi někdo pomohl.
Strážci pořádku se na mě ještě chvíli dívají a pak si všimnou brašny s vodou. Jeden z nich se ušklíbne. ,,Špína jako ty by měla pít jen vodu z kaluží."
Jakmile to dořekne, natáhne se po brašně. Já však ucuknu a udělám další krok vzad. Přitisknu si brašnu blíže k tělu a lehce pozvednu hlavu. Muž zatne ruku v pěst. Znovu sáhne po brašně a já znovu uhnu. Strážce pořádku vzteky zatne čelist. V tu chvíli zasáhne tem druhý. ,,Dej to sem!" vyštěkne na mě a vykročí rázným krokem. Rychle přemýšlím co mám dělat a nakonec mi nezbyde jiná možnost. Esme potřebuje čistou vodu. Už příliš dlouho nepršelo a kaluže jsou až příliš špinavé. Ještě než se mě stačil dotknout, rozeběhla jsem se. Utíkala jsem tak rychle jak jen to šlo. Kličkuji mezi jdoucími lidmi, kteří mi občas uhýbají z cesty. Běžím pořád dál a chci zamířit k mé únikové cestě. K uzounké uličce skrze kterou se oni nedostanou. Už téměř zabočuji k uličce, když v tom mi zastoupí cestu další dva strážci pořádku. Další hlídka která zrovna byla na obchůzce.