Dračí proroctví

kapitola 1.

   Běžím jak nejrychleji mohu. Bláto a špína na cestě mi klouzají pod nohama. Musím se snažit abych dokázala běžet a přitom nespadla. Úspěšně vyberu další prudkou zatáčku a ohlednu se. Stále za mnou běží. Dva obchodníci z tržiště. Vysoký a poměrně tlustí muži se za mnou ženou s holemi v rukách. Nesmím zastavit, nesmí uklouznout, nesmím spadnout, nesmím upustit co mám v rukách a kapsách. Když zastavím, zmlátí mě holemi, když uklouznu tak mě dohoní zmlátí holemi, když spadnu tak mě chytí a zmlátí holemi a když upustím co jsem ukradla, tak zemřu. Byla jsem bez jídla a vody až příliš dlouho na to abych se teď mohla vzdát. Moje nohy, ruce i tělo, to všechno je vyzáblé na kost.
   Zahnu doprava a pak doleva až se dostanu k tomu místu. Jakmile se tudy dostanu na druhou stranu, tak už mě nechytí. Z posledních sil ještě zrychlím a pak vbehnu do uličky tak úzké že by se tam vešlo jen malé dítě a i s těží by se dostávalo na druhou stranu. Mě to však nedělá problémy. Přitáhnu se dva metry dlouhou a dvacet centimetrů širokou uličkou. Když se dostanu na druhou stranu, otočím se. Jeden z mužů šmátrá rukou v uličce a nadává na mě. Nemají šanci se sem dostat dost rychle na to, aby mě chytili. Museli by se vrátit pěkný kus aby se sem dostali, ale to už já budu dávno pryč. Nechám nadávající muže tam kde jsou a vydám se ke svému domovu. Pokud se tomu ovšem dá říkat domov. Můj "domov" se nachází v nejzazších uličkách chudinské čtvrti. Tato čtvrť je plná lidí bez domova, nemocných, žebráků a lidí se zlomenou vůli. Občas jsou tu také lidé které společnost zavrhla. Kdysi vážení lidé, kteří od všechno přišli ať už svojí vinnou či cizí, se teď krčí na ulicích chudinské čtvrti a žebrají o cokoliv. Ale jsou tam i tací, kteří už v podstatě zešíleli. Napadají a zabíjejí ostatní chudé o kterých si myslí že něco mají, ať už je to jídlo, voda či něco cenného.
   Za ta léta už moc dobře vím kterým částem se mám vyhnout. A abych to dokázala musím projít přes jinou část města. Přes ulici rozkoše. Tato ulice je plná nevěstinců a nejrůznějších krčem které nabízejí podobné služby. Oproti chudinské čtvrti se mají zdejší ženy poměrně dobře. Mají jídlo a pití, oblečení a postel se střechou nad hlavou. Ale zato platí vysokou daň. Často když je nějaká žena ci dívka v chudinské čtvrti dost krásná na to, aby mohla pracovat v ulici rozkoše, tak se hned chopí šance. Jednou, když jsem nejedla téměř dva týdny a nepila jsem vodu nejméně čtyři dny, jsem byla natolik zoufalá že jsem šla do ulice rozkoše a prosila o práci. Obešla jsem několik nevěstinců a krčem. Nakonec mě vzali do jednoho malého nevěstince výměnou za jídlo, vodu a střechu nad hlavou. Dali mi nové oblečení a také najíst a napít. Byla jsem tam týden zavřená v pokoji, než mi tamní děvky ukázali jak to tam chodí. Když jsem ale viděla co tam muži s ženami provádějí, ukradla jsem co nejvíce jídla a utekla pryč. Od té doby se tomu nevěstinci vyhýbám.
   Nevšímám si lidí okolo mě a jdu po známé cestě k mému úkrytu. Když jde okolo mě hezky oblečená dáma, koutkem oka se na ni podívám. Ta si mě však nevšímá a jde dál. Bohužel jsem na jí kromě oblečení nenašla nic drahého a tak jsem se vydala pryč. Zahnu do vedlejší uličky a dojdu až na její konec. Na zdi před mnou je zavěšený provazový žebřík. Věci které jsem doteď skrývala v rukách pod rozpadajícím se oblečením, jsem strčila do kapes a začala jsem po žebříku lézt nahoru. Už nacvičenými pohyby jsem se dostala až na střechu jednoho z domů. Pomalu jsem se vydala dál. Nakonec jsem se dostala tak kam jsem chtěla. Došla jsem k jednomu z domů a dírou ve střeše jsem se dostala dovnitř. Jakmile se objevím na půdě polorozpadlého domu v chudinské čtvrti, přivítá mě ochraptělý ženský hlas.
   ,,Vítej zpátky Nyro."
   Podívám se na ženu sedící před mnou. Jmenuje se Esme. Kdysi byla velmi žádaná v jednom nevěstinci, ale když zestárla tak ji vyhodili. Esme je jediný člověk, kterému tady věřím. Zvláště když mě vychovala. Jsem totiž sirotek. Moje matka byla děvka v jednom nevěstinci a můj otec je neznámý. Esme byla její kamarádka a když ji vyhodili, ujala se mě. Už tehdá jsem byla na ulici. Nikdo nestojí i děti děvek. Moje matka mě prodala do otroctví prvnímu muži který se naskytl. Před dvanácti lety mě jako pětiletou holčičku vytáhl ven z nevěstince s lanem uvázaným okolo krku jako kdybych byla pes. Takhke se mnou šel ulicí rozkoše, dokud ho nepřepadli lidé z chudinské čtvrti. V tu chvíli jsem utekla. Skrývala jsem se a snažila se krást co jsem mohla. Postupem času mi to začalo jít. Když se mě pak ujala Esme, ukázala mi pár triků. Například kde sehnat snadno vodu, jak někdo zmást, jak být nenápadná, nebo jak zmizet. Když se na to tak zpětně dívám, byla mi matkou víc než kdy má práva matka která ve mě viděla akorát věc kterou je možné prodat za peníze.
   ,,Díky Esme," odpověděla jsem a posadila se na své místo. Z kapes jsem začala vyndavat svůj dnešní úlovek. Pár kousků chleba, malou básničku s vodou a pár cetek které jsem vzala když se nikdo nedíval. Vzala jsem jeden kousek chleba a dala ho Esme. S vděkem a hladem v očích se do něj zakousla. Já jsem uklidila zbytek a dírou ve střeše jsem vyšla ven. Posadila jsem se na střechu v místě kde jsem ji zpevnila aby se na ní dalo sedět. Svůj pohled jsem upřela na zeď. Na širokou vysokou zeď která obklopuje celé město. Na světě je už jen pár takovýchto měst a tohle je jedno z nich. Tyto zdi jsou jedinou šancí jak se udržet na živu. Za těmito zmy je temnota ve které se nacházejí nejrůznější zrůdy a monstra. Na matku mám jen jedinou dobrou vzpomínku a to je když mi každý večer vyprávěla o Dračím proroctví. Je to už téměř tři století a lidé stále věří že se vyvolení objeví. Ale zachrání nás nebo zničí?