Hra Pro Čtyři

1. Kapitola

"Dejte mi čtyři." Žena, která žádá, se ani neobtěžuje vzhlédnout od jejího telefonu. Stojí před pultem a prstem přejíždí po obrazovce jejího telefonu.

„Jen čtyři? Můžu nabídnout šest?"

"Ne, čtyři stačí." Na vteřinu ke mně vzhlédne a pak se vrátí zpátky k psaní zprávy, hře nebo čemukoli, co právě dělá, což je pro ni zřejmě důležitější než její objednávka. "Je mi jedno co mi dáte."

Samozřejmě, že jí je to jedno. A proč by nemělo? Je jí jedno, že jsem tu dnes od čtyř hodin.

Můj obličej, vlasy a dokonce i oblečení jsou pokrytý tukem z fritézy. Ani nevím proč, ale docela mě baví míchat polevy na koblihy, a to i když se musím řídit pokyny, o kterých nejspíš rozhodovala komise v nějaké v konferenční místnosti v nějaké vzdálené firemní kanceláři. Kreativně jsem nanášela balenou polevu, která byla nepochybně vyrobena v továrně.

Jak mohla vědět, že koblihy, které si objednala, byly zabalený vzdělanou cukrářkou, která se snaží vytěžit co nejvíc z naprostého nedostatku pracovních příležitostí? Mám doslova certifikát na výrobu makronek, profiteroles, éclairs a soufflé. A i když jsem do toho dala všechno, skončila jsem v řetězci s koblihami.

Nabídnu jí úsměv, který neopětuje, když jí předávám malý bílý sáček obsahující čtyři náhodné koblihy, a pak se podívám na hodinky. Další den za námi. Když se chystám utřít pult, slyším jak vedoucí směny volá mé jméno.

„Maddy, zítra tě nebudeme potřebovat na otevření. Přijď místo toho v deset. Dobře?"

Přikývnu, protože nemám na výběr, ani nějaký pravidelný rozvrh, jak by se mohlo zdát. Doufám, že si ty hodiny budu moct vynahradit ke konci týdne.

Píchnu si odchod a vydávám se zpátky do svého malého pokoje ve stísněném bytě, který sdílím s dalšími dvěma pracovníky za minimální mzdu.

Tohle je můj život a zatím nevypadá vůbec tak, jak jsem si ho během svého mládí představovala, o kulinářské škole a o vzrušujícím, zajímavém a spokojeném životě ve velkém městě.

V polovině cesty domů, kterou chodím pěšky - protože kdybych si koupila lítačku na bus nemohla bych zaplatit nájem - mi zavibruje telefon s textovou zprávou.

Máma: Ahoj, zlato, můžeš mluvit?

Její zpráva zní nevinně, ale já jsem okamžitě ve střehu. Máma mi píše několikrát týdně, ale ty krátké zprávy jsou vždycky jen malé pozdravy a otázky jak se mám. Mluvíme spolu každou neděli večer, takže je neobvyklé, že by si chtěla povídat uprostřed týdne.

O půl bloku dál zabočím do firemního dvora, který mi nabídne trochu úkrytu před neúprosným hlukem dopravy, a kliknu na zelené tlačítko volání.

"Ahoj, zlato! Nečekala jsem, že zavoláš hned. Jsi doma z práce?"

"Jsem na cestě domů. Jak se máš? Je všechno v pořádku?"

"Ano, ano, všechno je v pořádku," řekne, ale nemůžu si všimnout nervozity v jejím hlase.

"Jak se máš?"

"Mami, mám se dobře. Co se děje?"

Teď se ozve nervózní smích. Představuji si, jak se prochází po malém obývacím pokoji, nebo je možná ještě v obchodě a během našeho rozhovoru nutkavě utírá stoly.

Po dlouhé odmlce a pročištění hrdla zní její hlas spíš jako uzemněný. "Je mi divné vést tenhle rozhovor po telefonu a raději bych ti to řekla osobně, ale vzhledem k tomu, že se nehodláš vrátit domů dřív, než na prázdniny a já jsem tě neviděla šest měsíců, myslela jsem, že bude lepší-"

"Mami, co se děje?" Můj tón je ostrý a já svírám telefon tak pevně, až mě bolí ruka.

"Maddy, všechno je v pořádku. Volám ti s dobrými zprávami. Opravdu dobrými zprávami."

Vydechnu, ale úplně se neuvolním. Něco rozhodně není v pořádku.

"Nevím, jak ti to mám říct. Nejspíš to přijde jako velké překvapení..."

"Mami!"

"Dobře, dobře. No, před pár měsíci jsem začala s někým chodit. Neřekla jsem ti to...protože jsem si myslela, že o nic nejde. Ale věci... no... včera večer mě požádal o ruku a já jsem mu řekla ano."

Její slova mi nedávají smysl.

"Budu se vdávat. Budeme se brát!"

Teď nemůžu najít slova.

"Mike a já se budeme brát. Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív, ale vážně jsem to nečekala. Z ničeho nic mě požádal o ruku a já souhlasila. Oba nevidíme důvod, proč čekat. Ne v našem věku."

Moje máma, která, pokud vím, nikdy s nikým ani nechodila od doby, kdy nás otec opustil, když jsem byla ještě malá, si najednou bere někoho jménem Mike?

"Zlato? Maddy? Jsi tam ještě?"

"Jo, mami, jsem tady." Vytáhnu si dlouhé hnědé vlasy z culíku a potřesu hlavou, snažím se pochopit, co mi říká.

"Jak jsem říkala, chtěla jsem ti to říct osobně. Nechtěla jsem to na tebe vybalit, ale miláčku, jsem tak šťastná a nemohla jsem se dočkat, až ti to řeknu."

Hlavou se mi začne honit milion otázek. Kdo je ten chlap? Co chce od mé mámy? Může mu věřit? Co to všechno pro ni znamená? Jak je možné, že se to stalo tak náhle? Neměla bych se s ním alespoň seznámit, než učiní rozhodnutí, které jí změní život?

Pak si vzpomenu co všechno pro mě mamka obětovala za celý život. Když od nás táta odešel, šla pracovat do obchodu s potravinami, ale když jí to nepřinášelo dost peněz, začala bokem vyrábět dorty a díky tvrdé práci z toho udělala vlastní podnikání.

Nyní je nejen nejžádanější cukrářkou na malém pobřežním ostrově, kde jsem vyrostla, ale pro její svatební dorty jezdí lidé i z vedlejších okresů.

Tvrdě pracovala na tom, aby její podnikání bylo velmi úspěšné, ale vždy tu pro mě byla, když jsem ji potřebovala. Vyráběla domácí halloweenské kostýmy, které pro mě vyhrávaly soutěže ve škole, pořádala úžasné narozeninové oslavy, když jsem byla malá, a když jsem odmaturovala na střední, poslala mě do města, abych si mohla plnit své sny. Když pomyslím, jak se mi nedaří cítím se provinile.

Moje máma si zaslouží štěstí a já doufám, že je tohle dobrá věc, ale ona je tak milá osoba, že se bojím, aby toho někdo nevyužil.

"Říkala jsi, že se jmenuje Mike?" Podaří se mi zeptat.

"Ano, možná si ho pamatuješ. Mike Harding. Vlastní autosalon v Littletonu?"

Začínám si připadat jako pod vodou. Mamky hlas zní zdálky, když pokračuje. "Dřív vlastnil opravnu tady na ostrově, ale teď jí převzali jeho synové. Chodila jsi s nimi do školy, pamatuješ?"

Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne.

"Adam, Matthew a samozřejmě dvojčata, Joshua a Jacob?"

Ne, ne, ne, ne, ne.

"Maddy? Vím, že jsem tě teď překvapila, ale mám laskavost, o kterou tě chci požádat. Opravdu velkou laskavost."

Pro mámu bych udělala cokoli. Cokoliv. To mě okamžitě napadlo. Ale po tom všem, po té šokující zprávě, po zjištění, že... že si bere otce - ne, můj mozek mě k tomu prostě nepustí. Ještě ne. Sednu si na kamennou lavičku a přivřu oči, zatímco čekám na její žádost.