Hra Pro Čtyři

2. Kapitola

Na semaforu přede mnou stojí jen dvě auta čekající na přejezdu přes most na ostrov, což je neklamné znamení, že turistická sezóna skončila. Léto je skvělé pro obchod v maminčině obchodě, ale vždycky je to otrava ve všech ostatních ohledech, zejména v dopravě a na přeplněných plážích.

Jakmile naskočí zelená, sešlápnu pedál a autem vyrážím přes moře, které odděluje ostrov Four Points od pevniny. Je to nové auto, ve městě bych ho nevyužila, ale protože jsem věděla, že ho tady budu potřebovat, abych se tu mohla volně pohybovat, půjčila mi máma peníze, abych si ho mohla koupit na cestu domů.

Cítím se jako změněný člověk, když se vracím domů po téměř šesti letech života mimo domov, ale nejsem si jistá, jestli jsem se změnila k lepšímu. Jsem vděčná za všechno, co jsem se naučila, a za všechny ty zážitky - alespoň za většinu z nich - ale nemůžu si pomoct, cítím se jako selhání, když se vracím domů, protože jsem to nedokázala zvládnout sama.

Jasně, máma mě tu potřebovala, ale obě jsme věděly, že by se mě nepoprosila, kdybych si užíval úspěšnou kariéru, v jakou jsem vždycky doufala. Abych pravdu řekla, myslím, že mi svou žádostí hodila záchranné lano, a i když jsem jí vděčná, zároveň se stydím přiznat, že jsem její pomoc potřebovala.

Hudba, kterou poslouchám, najednou přestane hrát. Telefon mi zavibruje
a na displeji se objeví jméno, které jsem už dlouho neviděla na displeji. Lacy.

"Ahoj!" Zvednu to na hlasitý odposlech, právě když jsem na druhém konci mostu.

"Ahoj, cizinče! Nějaký ptáček mi řekl, že se vracíš domů."

"Ten tvůj ptáček musí být prvotřídní slídil, protože jsem právě teď vjela na ostrov." Lacy vždycky věděla jako první o všem, co se tu děje.

"Skvělé! Jak se máš?"

"Dobře. Jak se máš ty?"

"Dobře. Těším se, až tě uvidím. Nikdy by mě nenapadlo, že opustíš město. Vím, jak moc to tam miluješ."

"Jo, ale to město mi lásku neoplácí."

"To určitě není pravda. Kdo by tě nemiloval?" Lacy mi připomene, jak milá a pozitivní osoba vždycky byla. Měla jsem si s ní víc volat.

"Taky se na tebe těším. Možná příští týden se uvidíme?"

"Jasně. Po svatbě? Vsadím se, že budeš mít hodně práce, abys pomohla se všemi těmi věcmi na poslední chvíli."

"Pokud vím, bude to jen malý obřad v parku, ale jo, asi máš pravdu."

"Příští týden se ozvu. Vítej doma, Maddy!"

"Díky, Lacy."

Na tváři se mi dnes poprvé objeví úsměv, a když projíždím kolem všech známých obchodů a pamětihodností, mám pocit, jaký máte, když si na sebe za chladného podzimního večera navléknete svůj oblíbený svetr. Navzdory mím smíšeným pocitům, které mám z návratu domů, nemohu popřít, že tu cítím pohodu, kterou jsem nikdy jinde necítila.

Pevně se držím toho hřejivého, příjemného pocitu a vychutnávám si ho, když zahýbám na hlavní ostrovní ulici kolem kýčovitého minigolfu s námořnickou tématikou, kam mě vždycky brával strýc, když byl na návštěvě. O kousek dál je nejlepší cukrárna na ostrově Four Points, kam můj tým vždycky chodil po vyhraných softbalových zápasech a kam jsme s Lacy v létě chodily pozorovat hezký turisty.

Další podnik, který míjím, je Hardingova garáž a můj úsměv okamžitě mizí. Budova je teď větší, je na ní nový křiklavý nápis a pozemek vypadá čerstvě vydlážděný. Jsem mrcha, když mě jejich zjevný úspěch rozčiluje? Proč se jim daří, zatímco já se protloukám v mastném krámku s koblihami? Možná nic takového jako karma neexistuje, když si ti čtyři pitomci, kteří mě kdysi škádlili, trápili, šikanovali, ignorovali a ubližovali mi, žijí dobře.

Pevně sevřu volant a rychle zamrkám, abych zastavila hrozící slzy. Neměl by čas zahojit všechny rány? Kolik času bude potřeba, aby se bolest nahromaděná za třináct let mého života zmírnila?

Když se ohlédnu zpět, skoro to vypadá, jako by bratři Hardingové zosnovali týmový plán, jak mě udělat nešťastnou. Když jsem byla mladší, Adam a Matt se ke mně chovali příšerně, buď mě neúnavně škádlili, nebo říkali a dělali různé hrubé a zraňující věci. Snažila jsem se držet si od nich odstup, ale dvojčata, která byla v mé třídě, byla tehdy mými nejlepšími kamarády a trávili jsme spolu spoustu času.

Myslel jsem si, že dvojčata jsou fajn kluci, kteří měli jen tu smůlu, že měli ty nejhorší starší bratry na světě, ale nakonec to byla dvojčata Josh a Jake, kdo mi ublížil nejvíc. Potom jako by je někdo vyměnil, Adam a Matt mě přestali trápit a začali mě cíleně ignorovat způsobem, který ve mně vyvolával pocit, že jsem méně než nic.

Povzdechnu si a spolu s ním se ozve i slabé bolestné zasténání. Bratři Hardingové se ke mně chovali hrozně a za pár dní se z mámy stává
Hardingová sňatkem. Jestli kluci získali svojí povahu po tátovi, bojím se o mámu, opravdu se bojím. A to je další důvod, proč jsem souhlasila, že se vrátím domů - abych měla situaci pod dohledem a byla připravená zasáhnout, kdyby bylo potřeba.

Od chvíle, kdy mi máma zavolala s tou ohromnou novinou, jsem si vzpomněla na všechny své setkání s panem Hardingem, ale nebylo jich mnoho, na které bych si vzpomněla. Když jsem si hrávala u kluků, často nebyl doma, pracoval dlouho stejně jako moje mamka. Paní Hardingová zemřela, když byli kluci malí. Dvojčata si ji ani nepamatovala a možná právě ztráta matky v době jejich formování byla příčinou všech jejich hrozných povah.

Ještě jedna zatáčka a blížím se k domu, kde jsem vyrostla. Slunce začíná zapadat, ale je dost světla na to, abych viděla čerstvou barvu na domě. Taky zahrada vypadá upraveněji než obvykle a před domem je zasazený nový strom. Příjezdová cesta je na vzdálenější straně domu, takže všechna vozidla vidím, až když přijíždím. Kromě máminého sedanu stojí na příjezdové cestě tři pickupy, všechny nablýskané a nově vypadající.

Po dlouhé cestě jsem se těšila na klidný večer s... mámou. Místo toho to vypadá, že máme společnost.