Střípky příběhů

1. Dítě požírá revoluci

Země byla nasáklá krví, město protínaly zvuky bojů, křiku a smrti. Noc požírala vše, co neosvětlovaly pochodně. Armáda se snažila potlačit vzpouru lidu. Odolávali útokům zastaralými nástroji, ale lidu bylo příliš mnoho. Celá země se sešla zde, v hlavním městě, aby skoncovala s krutovládou Rudé královny. A v čele tohoto odporu, byla osoba, kterou by zde před několika měsíci nikdo nečekal. Osoba, o které se říkalo, že je ještě horší než královna.

Její dcera Lyra. Rudá princezna stála v čele lidu, bojovala s vojáky, kteří se jí stavěli do cesty. Probojovávala si cestu zpět domů.

Zvuky oceli, křik padlých a zraněných byl ohlušující, přesto Lyra nic z toho necítila. Ve své mysli neměla nic jiného, něž vidinu cíle. Vidinu svobody.

Podařilo se jim vypáčit hlavní bránu zámeckého komplexu. Skřípání pozlaceného kovu doprovázely výkřiky nadšení. Lidé věděli, jaké to je vítezství. Nikdo se za bránu nedostal, pokud nešel do vězení. Což znamenalo jedinou věc. Smrt. Bez soudu, bez šance se obhájit, či rozloučit se s rodinou.

Královně se neříkalo Rudá pro nic za nic. Nebyla to její oblíbena barva, ale byla to barva krve, kterou prolila za svou vládu víc, než kolik vody v řece protékala napříč jejím impériem. Královna neznala slitování, odpuštění, nedávala druhé šance.

Rozhodovala, jestli člověk bude žít, nebo zemře. Jestli si žena nechá dítě, které čeká. Kolik zvířat se zabije, aby lidé měli co jíst. Kolik plodin se zasadí a kolik sklidí. Jaké vzdělání lidé dostanou. Kam a jestli se mohou přestěhovat, změnit zaměstnání. Jaké podniky se budou otevírat. Nikdo nesměl být na ulici mezi západem slunce a jeho východem. Pouze vojáci, kteří dohlíželi na klid a noční pořádek. S ohledem na bezpečnost království a jeho lidu.

Vše královna dělala s ohledem na bezpečnost a prosperitu. Aby bylo všech potřebných povolání dostatek, aby se lidé nepřemnožili a lidé nehladověli, aby nevznikaly pandemie. Ale to, že nechá celou vesnici vyhladovět jenom kvůli tomu, že majitel farmy odmítl zahubit nový vrh králíků, už nikde neříkají. Noviny se netiskly, rozhlas byl plný oslavných písní pějící chválu na královnu. Nic víc, nic míň.

Léta ubíhala a lidé začali být unavení žít v neustálém strachu. Usínat s myšlenkou, jestli se ráno probudí, a probouzení, jestli to je naposledy, kdy vidí slunce. Avšak nebýt princezny, nikdy by se lidé nespojili a nevytáhli do města.

„Za svobodu! Za princeznu!" zvolal mužský hlas nalevo od princezny a ostatní se k němu přidali. Vojáci povolovali v obraně. Bylo jasné, že lidé převezmou kontrolu nad zámkem. Vítězství bylo tak blízko. A proto musili být nejvíce obezřetní.

Lyra se odtrhla od svých lidí, skryla se ve stínech, kam pochodně nedosahovaly, a proklouzla do zámku. Znala jej jak své boty. Znala každou chodbu, každý služebnický vchod, každé prkno. Šla přes věž v pravém křídle. Meč schovala do pochvy a vytáhla dvě dýky. Schodiště bylo pravotočivé, což ji poskytovalo značnou nevýhodu. Většina vojáků byla pravorukých, tudíž pro ně bylo jednodušší v úzkém prostoru bránit zámek. Přestože předpokládala, že všichni vojáci budou venku bránit samotné zdi zámku, její matka si mohla nechat nějaké v záloze pro vlastní ochranu.

A také že nechala.

Schodištěm se ozývaly tvrdé kroky. Lyra přidala do kroku. Zbývala ji otočko a půl a dostane se k vchodu pro služebnictvo, kde se snadno ztratí v množství chodeb.

Stačilo zdolat posledních dvanáct schodů. Rychle, tiše, aby ji neslyšeli.

Už jen šest schodů. Brala je po dvou.