Second chance |k.th x j.jk

prolog

,,Mám pocit,že tvoje láska ke mně vyprchala." Ozval se můj přítel z druhé strany jídelního stolu.

Kéž bych mohl říct,že se mýlí,ale opak byl pravdou. Měl pravdu.

Už nějaký ten patek to na sobě pociťuji.

Miloval jsem ho neuvěřitelně moc,spíše jsem si to myslel,ale postupem času jsem začal přicházet na fakt,že lásku k němu jsem si pouze vsugeroval do hlavy. Je to strašně nefer vůči němu,protože je to moc hodná duše. Je mi moc líto,že jsem ho takto trápil.

,,Opravdu se ti omlouvám,že to jde až tak vidět." Odpověděl jsem po krátké odmlce,abych si srovnal myšlenky.

On pouze nasadil jemný úsměv a mávnul rukou.

,,Lásce neporučíš Jungkooku. Zrovna ty bys to měl vědět z nás dvou nejlépe."

Jsem si moc dobře vědom na co naráží a měl pravdu.

,,To máš asi pravdu.." Na důkaz souhlasu kývnu hlavou.

V jídelně vládla stále klidná atmosféra nehledě na to,co s přítelem momentálně řeším.

Z venku se ozýval jemný déšť,který smáčel veškeré věci,které se venku ocitli. Déšť doplňovala jemná mlha,která nebyla překvapením jelikož je podzimní večer.

,,Hele,vím,že ho máš stále v hlavě. Nemam ti to za zlé. Zvedni se a jdi ho najít,půjde to lehce,neboj. Oba dva víme,kde se momentálně nachází. Neohlížej se na mě,budu v pohodě,ale pokud mě budeš potřebovat či potřebovat místo,kde pobýt tak víš,kam jít."

Na tváři mu hraje jeho jemný úsměv,který by dokázal vykouzlit úsměv každému. Dokonce i mně v těžkých chvílích.

,,Neskutečně si toho vážím. Ty se taky opatruj,kdyby cokoliv tak mi piš nebo volej."

,,Neboj se."

Nikdy jsem nechápal,jak se stále mohl usmívat. Usmíval se i přes všechno,co ho v životě potkalo. Vždy jsem ho svým způsobem obdivoval,proto mě teď mrzí,jak to skončilo.

,,Budeš mi chybět,Jimine. Hlavně na sebe dávej pozor,prosím."

,,Jungkookie,umím s tím žít,takže se opravdu neboj. Přeju ti hodně štěstí."