Možná utopená láska

14.

Je Pátek a jdeme na Slovensko. Kluci mají show na které budu poprvé hrát. Popravdě jsem nervózní jak nikdy předtím. Hrát pro plnej klub je pro mě úžasný ale zároveň se bojím že se jim set líbit nebude a nebo hůř..že se jim nebude líbit show Petra jenom kvůli tomu že to hraju já

Snažím se soustředit, ale myšlenky na večerní show mi nedají pokoj. Kluci jsou klidní, ale já pořád cítím v žaludku ten nepříjemný tlak. Petr si všimne mého nervózního výrazu a jen povytáhne obočí.

„Nečekal jsem, že jsi tak nervózní ," utrousí s úšklebkem, zatímco si zapaluje cigaretu. „Snad tě to nepoloží, že jo?"

Zhluboka se nadechnu a zatnu zuby, nechci, aby viděl, jak mě to rozhodilo. „Ne, zvládnu to," řeknu pevně, ale jeho povýšený pohled mě stejně nutí o sobě pochybovat.

Když dorazíme na místo, klub je plný lidí, kteří už teď hlasitě povzbuzují. Místo mě ohromí je větší, než jsem si představovala. Petr mě ignoruje a jde rovnou do backstage, kde si dává další drink a vypadá naprosto lhostejně, zatímco já se pokouším uklidnit. Vůbec mi nepomáhá, a když se na mě otočí, jeho výraz je téměř otrávený.

„Doufám, že mi to tam nepokazíš," poznamená chladně. „Lidi si sem nepřišli poslechnout nějaký amatéry."

Připadám si jako na tenkém ledě. Snažím se mu odpovědět s klidem, ale uvnitř mě to sžírá. „Neboj, nezkazím to."

Na pódium vyjdeme a já cítím, jak se na mě obrací každé jeho skeptické zamračení. Snažím se soustředit na hudbu, na rytmus, na dav, který skáče a zpívá, ale pořád cítím, jak mě z dálky sleduje. Jakmile set skončí, jsem úplně vyčerpaná a cítím, jak mi bije srdce. Zvládla jsem to, ale mám pocit, že jsem se víc bála Petrova názoru než názoru celého publika.

V backu ke mně přijde, ale jeho výraz je pořád stejně odměřený. Podá mi kelímek s drinkem a ledabyle utrousí: „Tak jo, snad to ušlo." Žádný úsměv, žádná pochvala jen další cigareta, kterou si zapálí a věnuje mi chladný pohled.

„Díky," řeknu suše a upiju. Je jasné, že od něj víc nečekám.

Po chvilce se kluci začnou bavit s dalšími lidmi z backu . Petr stojí stranou a dívá se na mě, jako kdyby čekal, co udělám dál. Já se pokusím zapojit do rozhovoru s ostatními, ale pořád cítím jeho pohled na zádech, což mi na klidu zrovna nepřidává.

Když se kolem nás začne rozprostírat atmosféra oslavy, Petr se ke mně nakloní a pronese sotva slyšitelně: „Myslíš, že se bez toho svého nervózního ksichtu obejdeš i příště? Měla bys, lidi to na tobě vidí."

Zaseknu se, než mu stihnu něco odseknout, a ucítím, jak mě pálí hněv. „Já jsem se snažila, víš? Není každý tak cool jako ty," odpovím tiše, aniž bych chtěla vyvolat scénu.

Petr si jen pohrdavě odfrkne a napije se. „Jasně, příště by ses mohla snažit míň. Publikum zajímá hlavně show, ne tvoje pochyby." Pak se ode mě odvrátí a pokračuje v konverzaci s někým jiným, jako kdybych už nebyla součástí jeho světa.

Později večer, když se oslavy blíží ke konci, ho zahlédnu, jak sedí stranou, s telefonem v ruce a nepřítomným výrazem. Něco ve mně chce jít za ním a říct mu, co si o jeho chování myslím. Nakonec ale jen stojím opodál a sleduji ho, uvědomujíc si, že ho vlastně nezajímám víc než kdokoli jiný.

Nakonec se rozhodnu, že je čas odejít. Při odchodu zahlédnu Petra, který na mě ještě na poslední chvíli mrkne, ale neudělá ani krok, aby mě zastavil. Jeho výraz je chladný a lhostejný.

Když se procházím potemnělými ulicemi, cítím jakousi směs úlevy a frustrace. Vím, že tohle není zdravé, ale zároveň si nejsem jistá, proč mě na něm pořád něco drží. Možná je to právě ta výzva, možná se stále snažím najít něco, co by v něm nebylo tak ledové.

Ale možná si jen namlouvám, že v něm něco takového skutečně je.