In a wrong direction(Harry Styles FF)

33.- Always 1/2

Harry 

Ležela vedle mě, celé tělo napjaté ze strachu, že jediný pohyb zničí vše. 
Pozorně jsem ji sledoval z pod přivřených víček a nějakým zvláštním způsobem jsem věděl, že tohle nebylo poprvé, co mi dovolila dotýkat se jí jinak, než směl kterýkoli jiný muž. Tohle nebylo poprvé, co se vůně lesního ovoce, kterým voněly její vlasy, rozprostřela po mé ložnici. Ta vůně byla tak známá, vyvolávala mi na rtech úsměv, aniž bych tušil proč.  
To jakým způsobem se ke mně chovala mě přesvědčovalo o tom, že tohle rozhodně nebylo naše poprvé. Byla tak bezprostřední, sebevědomá, bez ostychu. Věděla přesně, jak se mě dotknout, věděla jak a kdy mě políbit. Bez sebemenších potíží mě dostala tam, kam chtěla. Stačilo pár úsměvů a smetanově bílá pokožka jejího nahého těla a dokázala zničit všechna má přesvědčení. 

Nikdy a kvůli nikomu, bych nepodvedl dívku, které jsem slíbil vztah. Vždycky jsem jednal fér, nejdřív bych si to vyříkal s dotyčnou a pak se vrhl do něčeho nového. Ale teď? 

Nestihl jsem nic ukončit, ani nic začít. Kvůli Hannah jsem jednal bezhlavě, aniž bych přemýšlel. 
Její tělo v mém náručí se zdálo tak důvěrně známé a navíc ten pocit byl tak omamný, tak správný.
Jako kdybych do té doby žil v šíleném chaosu a až v ten okamžik, kdy jsem ji nahou, křehkou a milující sevřel v náručí, se vesmír vrátil do těch správných kolejí.
Což mi pouze potvrzovalo ten zvláštní pocit, co jsem měl, vždy když jsem se ocitl v její přítomnosti. My dva se známe...víc než dobře, víc než známe, my dva jsme jeden ... 

A náhle se ve mně zvedla strašlivá vlna vzteku. Domněnky už mi byly málo, nestačily. Ten zmatek v mé hlavě, srdci v životě, mě zevnitř zaživa užíral a doháněl k šílenství. Došlo mi, že ona ví všechno, co chci vědět i já, jen z nějakého důvodu to prostě neříká ....
Nedokázal jsem to ovládnout a přehnal to, načež jsem zbaběle utekl v domnění, že čím dál budu od ní, tím líp mi bude, protože mě přestanou pronásledovat všechny tyhle pocity, se kterými jsem si nedokázal poradit. Jak moc jsem se ovšem mýlil a jaký hlupák jsem byl, mi došlo velmi záhy. 

"Harolde!!!" Zaznělo domem její zoufalé zavolání,  když už má zbabělost dospěla k takovému bodu, že jsem skoro sahal po klice dveří v touze být už venku a sám. 
Ovšem její hlas jakoby mě opět vrátil na zem. To oslovení, ta intonace, tohle jsem znal. I přesto, že to nebylo oslovení z lásky a ona byla nejspíš parádně naštvaná, což jsem jí v žádném případě nezazlíval, ve mně to poznání vyvolalo naději a já se radostně otočil zpět k ní. 

Jenže naděje zmizela stejně rychle, jako se náhle objevila. Úsměv mi zamrzl na rtech a srdce se leknutím na okamžik zastavilo.
"Hannah, ne, neopírej se o to!" Celou mou bytost ovládl panický strach. Zábradlí děsivě zapraskalo, kus dřeva jí zůstal v dlani a já náhle ucítil jaké to je, bát se o svůj vlastní život i přesto, že jsem bezpečně stál na svých vlastních nohou, přesto, že mně nehrozilo vůbec nic, strašlivě jsem se bál. Ve chvíli, kdy se její zoufalý pohled střetl s mým a ta sekunda trvala jako věčnost, uvědomil jsem si, že ona je můj život. Nejspíš vždycky byla, aniž bych si na to teď vzpomínal. Ale když hlava odmítá spolupracovat, srdce, to se nemůže mýlit.

Bez přemýšlení jsem se rozběhl zpět do domu, ale chytit už jsem ji nedokázal. Dopadla mi k nohám, kde zůstala bez dechu ležet.  

Vše, co se odehrálo poté, bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Přísahal bych, že na pár minut se mi zastavilo srdce a já přestal dýchat s ní. Zkoušel jsem se nadechnout, dostat do mozku kyslík a začít myslet racionálně, abych vymyslel nějaké řešení, ale vzduch se mi do plic nedostával. Bylo to jako se topit, jen voda kolem mě nebyla. Z toho šoku mě probrala až ostrá bolest na srdci, když už jsem své tělo dostal skoro až na pokraj zhroucení. 
Při pohledu na její tvář, ze které vyprchala všechna barva se mi udělalo zle, načež mi došlo, že jí už nezbývá moc času, kterým bych mohl jen tak plýtvat svým přihlouplým zíráním a konečně jsem se přinutil k pohybu. Nevím ani jak, ale zavolal jsem záchranku, které podle mě trvalo nejmíň věčnost, než se dostavila na místo. 
Vyvlekl jsem Hannah před dům a pevně jí sevřel v náručí v jakémsi zoufalém přesvědčení, že moje přítomnost jí pomůže. 
"Hanny Bunny," mé slzy jí dopadaly na hrudník, který se sotva viditelně zvedal, ale stále zvedal, což mě prozatím uklidňovalo, "patříš ke mně, vydrž ..."  
Roztřesenými prsty jsem jí odhrnoval prameny světle hnědých vlasů z obličeje, když jsem si povšiml temně rudého pramenu krve stékajícího jí po levém spánku. Na chvíli jsem ji musel pustit, abych ze sebe ve spěchu strhl tričko, kterým se mi krvácení podařilo zastavit. Pak jsem ji znovu pevně natiskl na svou hruď a ucítil její stále bušící srdce. 

"Hannah jsem hlupák," šeptal jsem jí zničeně do vlasů a doufal, že mě slyší," jsem hlupák, ale proto přeci neodcházej," rozplakal jsem se jak malé dítě, "ne takhle..." 

"Jestli chceš, zůstaň s Louisem, ale nenechávej nás tu samotné ..." byl jsem připraven se jí vzdát v jeho prospěch, ale ne v prospěch smrti. Nikdy, tenhle boj ještě prohraný nebyl.

"Hannah, když nás tu necháš, on mě zabije ...a to přeci nechceš." Zkusil jsem ji dokonce vydírat, ale zdálo se, že to nezabírá. Proč by taky dbala o idiota, jako jsem já. 
Sotva jsem na ni viděl, jak mi slzy zoufalství rozostřovaly obraz a tak jsem ve snaze je zastavit, pevně semkl víčka, zabořil jí obličej do vlasů a vdechl tu povědomou vůni lesních plodů. 
Mojí pomatenou myslí mi náhle proběhlo pár obrazů, které mohly být stejně dobře snem, jako vzpomínkou. 

Dlouhé bílé šaty a radostný smích dívky s vlasy v barvě lískových oříšků. V lehkých vlnách jí splývaly kolem obličeje, do kterého jsem dobře neviděl a zdobila je třpytivá korunka z drobných diamantů. 

Nesl jsem ji v náručí a její paže se pevně ovinuly kolem mého krku. 
"Miluji tě, Stylesi." Zamumlala mi do hrudi a já neříkal nic. Mlčel jsem, protože o tomhle se nedalo mluvit. Tohle člověk musel cítit. 
To byla radost, to byla láska, to bylo štěstí. Tohle bylo navždy.
A já cítil.  Cítil jsem tu nezměrnou něhu a lásku k dívce, které jsem opatrně nasoukal šaty, co připomínaly cukrovou vatu, do auta.
Její život by byl k ničemu, stejně jako můj, kdyby se nespojily v jeden. Až společně tvořily jedno dokonalé nikdy a nikde  nekončící nekonečno. 
Šlápl jsem na plyn a vítr proudící dovnitř otevřenými okénky našeho auta, nám příjemně bičoval tváře. Ona se vesele smála a já na vlastní kůži pocítil tu věčnost. 
Byla všude, v jejím smíchu, v jejích očích, o kterých jsem náhle dokázal říct, že byly tmavě hnědé, ta věčnost se skrývala v naší lásce a ve všech těch společných všedních i méně všedních dnech, co nás čekaly v budoucnosti. 
"Kam jedeme?" Zasmála se znovu a já se nemohl dočkat, až ji budu moci políbit.
"Uvidíš,to je překvapení," natáhl jsem se k zadnímu sedadlu, abych našel krabičku s klíčem. S klíčem k našemu domu, kam sem ji vezl. Tu krabičku jsem jí ale nikdy podat nestihl.

Dupl jsem na brzdy, které děsivě zaskřípěly a stejně to ničemu nepomohlo. Následovala ohlušující rána, tříštění skla a její zoufalý výkřik.
"Harry ...Harry!! ..." To zoufalství v jejím hlase mi lámalo srdce. Ohlédl jsem se po ní a uviděl,jak natáhla ruku v jakési bláznivé představě, že tohle nás zachrání. Okamžitě jsem jí však podal tu svojí, ale chytit jsem ji nedokázal. Konečky prstů mi sklouzly po její dlani a tupý náraz mě odmrštil někam do tmy.
"Hannah!!!!" 

Zděšeně jsem otevřel oči a zjistil, že ji stále svírám v náručí.  Už jednou jsem o ní přišel!!! 
Tohle je moje žena!!! Nenechám jí umřít. Myšlenky mi divoce vířily hlavou, která mě z toho šíleně rozbolela. Poháněn čirým zoufalstvím, beznadějí a strachem jsem se vyškrábal na nohy a se svou nevěstou v náručí, se rozběhl potemnělou ulicí naproti záchrance. Když jsem se s vypětím všech sil sprintem dostal až na konec bloku, zaslechl jsem konečně sirénu. V okamžiku kdy jsem zahlédl modrá blikající světla majáčku, se mi celým tělem rozlila úleva , že jí brzy někdo pomůže. Ve stejný okamžik ale, kdy  mé tělo opustil ten šílený nervy drásající stres a adrenalin, který mě jako jediný držel při životě a nutil můj organismus k akci, se mi značně podlomily nohy a svět upadl do temnoty.....