In a wrong direction(Harry Styles FF)

5. - Spaces between us

        Dny se teď zdály všechny stejné. Nudné, šedé, nedávající smysl. Táhly se jeden za druhým, až se mi úplně začínaly slévat. Nevěděla jsem, jestli je pondělí, nebo pátek. Jestli se stmívá, nebo už rozednívá. 
Ztratit veškerých dvacet let svého života se nedalo jen tak . Byl to dlouhodobý bolestivý proces a nejhorší na něm vůbec bylo si celou tu ztrátu připustit a nechat to utrpení pohltit celé srdce. Nechat si ho rozervat na cáry a uzavřít se sama se sebou v tom nejtemnějším koutě své vlastní mysli, odkud se jen těžko dostávalo zpět. 
        "Hannah?" Nakoukl ke mně do pokoje Sebastian, zrovna když jsem se snažila zkrotit své tmavé,divoké vlny do nějakého přijatelného účesu.  Položila jsem hřeben na toaletní stolek a vzhlédla k velkému zrcadlu, ve kterém se nyní odrážel i můj sourozenec opírající se o dveře. Rozcuchané černé vlasy mu rozverně trčely na všechny strany a v očích se zablesklo překvapení. Už nějakou tu chvíli mě neviděl provádět nějakou, byť sebemenší činnost, pokud nepočítám hodinové zírání z okna, po setmění nahrazené zíráním do zdi. Tvář se mu rozjasnila šťastným úsměvem a najednou vypadal zase tak chlapecky a bezstarostně. Nebýt to můj bratr, hmm. Sama jsem se nad svou myšlenkoku pousmála.
"Ty se usmíváš?!" Namířil na mě svůj štíhlý ukazovák a překvapení v jeho očích ještě vzrostlo. 
Mlčky jsem pokrčila rameny a vstala od stolku. Překontrolovala jsem v zrcadle své růžové šaty a pak si pečlivě zavázala své bílé conversky. Sebas mě beze slova ohromeně pozoroval.
"Někam se chystáš?" Povytáhl obočí, když jsem si po zápěstí roztřela pár kapek oblíbeného parfému.
"Harryho pustili z nemocnice."  Odtušila jsem klidně, zatímco se jeho výraz z překvapeného změnil na nesouhlasný.
"Nehodláš tam jít,že ne!" 
Jeho otázku, na kterou jsme oba odpověď stejně znali, jsem nechala bez povšimnutí, popadla svou kabelku a hbitě se kolem něho protáhla. Zastavit mě nestačil.
         Do Stylesovic domu jsem se dostala pro mě tak dobře známou cestou - zadním vchodem, který nikdy nezamykali. Před dveřmi Harryho pokoje jsem na chvíli zastavila a vydýchávala to napětí, co ochrmovalo celé tělo. Nakonec jsem se přinutila mírně rozechvělou dlaní zaklepat a konečně vejít. Seděl schoulený ve velkém měkkém křesle u okna. Do tváří se mu opět vrátila barva a sluneční paprsky se třpytivě odrážely od jeho kaštanových loken. Sjížděly po nich, hravě se do nich zamotávaly,  něžně je laskaly. Náhle se ve mně vznítila neovladatelné touha se jeho vlasů dotknout. Zkusit jejich hebkost svojí dlaní a pohladit ho tak, jak si to teď mohlo dovolit jen slunce. Promnout tak pár pramenů mezi prsty a vdechnout tu důvěrně známou vůni jeho oblíbeného šamponu. Nechala jsem se svou představou tak unést, až jsem  málem přehlédla, že se po mně otočil a mlčky mě vyčkávavě sledoval. Pod jeho upřeným pohledem se mi sevřelo hrdlo, ale pokusila jsem se o nepatrný úsměv.
"Ahoj Harry." 
Nepohnul ani brvou, stále si mě však zkoumavě přeměřoval. Ticho co se v pokoji rozhostilo začínalo být nesnesitelné, když se mu konečně srdcové rty roztáhly do omračujícího úsměvu.
"Vy jste ta má sestřička."  Tvář se mu rozzářila upřímným nadšením. 
Snažíce se ignorovat to ostré bodnutí v srdeční oblasti jsem mu to váhavě odkývala. 
"Přišla jsem se jen podívat, jak ti je."  Opatrně jsem položila dlaň na tu jeho. 
Plaše s ní ucuknul, záře v jeho tváři pohasla a on se zase schoulil do klubka, jako malé, opuštěné kotě. Bojovala jsem s touhou k němu přiskočit a pevně ho sevřít v náručí, aby věděl, že jsem tu pro něj, že všechno bude fajn. Jenže každý dotek jakoby ho vháněl zpět do ulity. Každý náznak soucitu, či snahy pomoci jakoby ho nutil kolem sebe stavět zeď, za kterou se nic takového nedostalo. 
"Víte ..." 
"Harry prosím, tykej mi, už nejsem tvá sestřička, jsi přece doma." Hrála jsem s ním tu hru. 
"Víš," začal znovu tím tichým, lehce nakřáplým hlasem, až mě mrazilo v zádech.
"Je to poněkud zvláštní. Že jsem doma mi museli říct, jinak bych to ani nevěděl. Znovu mi představovali mámu a tátu, znovu jsem se učil orientovat ve vlastním domě...." 
Mluvil se mnou a přitom na mě ani jedinkrát nepohlédl. Jeho oči v barvě jarní trávy upřeně sledovaly okno vedoucí do zahrady, avšak on se zdál být někde ještě mnohem dál. 
"Podle všeho jsem přišel nejméně o dvacet let svého života."  
Znovu to bolestivé bodnutí.  Začala jsem vehementně mrkat řasami, abych zahnala palčivé slzy a hlubokým nádechem jsem se pokousila potlačit vzlyknutí,co se mi dralo na rty. Když v tom jakoby se Harry vrátil z těch temných dálek a znovu se na mě vřele usmál. 
"Na druhou stranu, je to přeci šance na nový a třeba i lepší život. Ačkoli nemám zdání, jaký byl ten před tím." 
"Bezpochyby."  Zamumlala jsem jednoslovně na souhlas, aby mě nezradil hlas. 
"Je to šance na nové začátky." Věnoval mi až nezvykle vyzývavý úsměv a bezostyšně mě propaloval pohledem.
"Ty.. ," zaváhal a nervózně si rukou prohrábl vlasy, "máš přítele?"  
"Měla jsem."  Veškeré sebeovládání bylo rázem tatam, první slaná kapka se přehoupla přes hradbu řas a rozběhla se po tváři směrem ke rtům. Harry mě zrpvu jen pozorně sledoval, načež se pomalu zvedl ze svého křesla a svou rozvážnou chůzí přešel až ke mně. Natáhl ruku, aby tak zabránil dalším slzám v ničení mého make-upu. Jednu po druhé je jemně stíral bříšky svých prstů, nechával je mizet pod svým něžným dotekem a trpělivě vyčkával, až se uklidním. Jedna zbloudilá kapka se přehoupla přes řasy a zamířila rovnou k mým pootevřeným ústům. Ve chvíli, kdy mi ten zelenooký brunet měkkce přejel ukazovákem přes rty, dostalo se mé tělo do jiné dimenze. Po zádech mi přejel mráz, následovaný vlnou horka. Srdce prudce naráželo do žeber, až to bolelo.  Na okamžik se mi zatajil dech, když se ke mně naklonil , až se naše rty skoro dotýkaly a jemně do těch mých foukal, než je od slané vody vysušil docela. 
"Co se s ním stalo?"  Nečekaně mi vydechl do tváře, až jsem překvapením do široka otevřela oči.
"Autonehoda."  Zrazoval mě hlas, zrazovalo mě vlastně celé tělo.
"To mě mrzí."  Vrátil se znovu do té své temné, nepřístupné nálady.
Mě taky Harry, mě sakra taky!!!! 
"Musím už jít." Spěšně jsem zacouvala ke dveřím, protože bodavá bolest tam někde u srdce začínala být nesnesitelná. Hrozilo mi další příšerné a bolestivé zhroucení a u toho on být nemusel. 
Než jsem vykročila ze dveří, ještě o kus jsem přiživila tu sebetrýzeň posledním pohledem do jeho očí. 
"Vím, že jsi teď smutná, ale nezapomeň, že my oba teď před sebou máme nové začátky."  Povzbudivě se usmál a ve mně tak rozpoutal peklo.  
"Měj se, Harry." Prudce jsem za sebou přirazila dveře a zmítaná nezvladatelnou vlnou bolesti, co mě znovu stahovala až někam na úplné dno, jsem se po nich svezla a nechala to čiré zoufalství působit naplno....