Akademie intrik

1# Vítejte na akademii

Jsou studenti, od kterých se očekává, že dosáhnou velkých věcí. Ti, jejichž jména jsou již od narození předurčena k úspěchu. Budoucí mistři meče, následovníci svých slavných předků. Jiní, zrozeni pro alchymii, přicházejí s průlomovými lektvary, které mění svět. A pak jsou tací, kteří v sobě probudí tak mocnou schopnost, že je zformuje do obávaných a vlivných osobností, které udávají směr všemu, co se kolem nich děje.

Já ale mezi ně nepatřím. Moje cesta na Akademii byla spíše shodou okolností než osudem. Nejsem potomkem žádného významného rodu, ani mi v žilách neproudí krev hrdinů. Naopak, jsem jen někdo, kdo se drží ve stínu. Rád se prezentuji jako někdo naprosto obyčejný – a to z jednoho prostého důvodu. Když od vás lidé nic nečekají, nekladou na vás vysoké nároky. Můžete se vyhnout pozornosti i tlaku, který by jinak přišel.

Proč čelit problémům, když se jim můžete včas vyhnout? Můj plán je jednoduchý – Akademií projít v tichosti, bez zbytečného rozruchu. Možná si najdu pár přátel, ale rozhodně se nehodlám namáhat víc, než je nezbytné. Ostatní mohou bojovat o slávu a moc – já jsem tady, abych si užil poklidný studentský život.

Už z dálky mě ohromuje neskutečně rozlehlý areál Aurithionu. Kdo by si pomyslel, že jediná akademie může zabírat většinu prostoru celého města? Když se nad tím zamyslím, možná to vlastně není tak překvapivé. Město je závislé na lidech, kteří akademii opouštějí. Ať už jsou to vynikající bojovníci, inovativní alchymisté, nebo talentovaní čarodějové – všichni nacházejí klíčové posty, které udržují město v chodu. A právě Aurithion vždy vychovává ty nejkvalifikovanější.

I teď, když už tu stojím, je těžké uvěřit, že i já budu dnes oficiálně součástí této prestižní školy. Abyste se sem dostali, potřebujete doporučení. A já? To moje přišlo náhodou, na poslední chvíli. Včera jsem byl na trzích, kde jsem zachránil malé dítě před padajícím květináčem. Ukázalo se, že šlo o potomka významného člena akademie, který byl mými rychlými reakcemi tak ohromen, že mi po krátké konverzaci vnutil doporučení. A tak jsem se ocitl tady, na nejprestižnější škole v širokém okolí.

I přes ohromné rozměry – samotný areál by mohl tvořit menší město – má Aurithion omezenou kapacitu. Každé doporučení je nesmírně cenné a mohou ho udělit jen vybraní členové akademie. Většinou ho dostávají rozmazlené děti z bohatých rodin. Akademie je rozdělena do čtyř tříd, každá má kolem dvaceti studentů, ale přesné počty neznám. O systému výuky se příliš neví. Hodně věcí je interních a málo informací o tom, jak přesně akademie funguje, pronikne ven. Zdá se, že ti, co školu absolvují, si své vědomosti nechávají pro sebe. Možná je to součást toho, co dělá Aurithion tak výjimečným – nejasnost, která kolem ní panuje, a prestiž, kterou si uchovává.

Ztracen ve svých myšlenkách jsem ani nevnímal, jak rychle uběhla cesta. Teď už stojím před branami akademie, které se otevírají jen jednou za rok, a z jejich velikosti jde cítit respekt. Naproti mně, po obou stranách vstupu, stojí strážci. Jejich úkolem je zajistit, že každý, kdo vstoupí, má řádné doporučení, a že žádný doprovod neprojde dál spolu se studenty.

S mírnou nervozitou vykročím směrem k jednomu z nich. Oba strážci jsou oblečení v tmavě černých, elegantních uniformách, které vypadají nejen urozeně, ale zřejmě jsou i velmi cenné. Na hlavách mají čapky, které připomínají policejní uniformy, a už na první pohled je jasné, že plní roli neoblomných ochránců pořádku.

Jakmile se přiblížím, jeden z nich mě okamžitě zaregistruje. Zkoumavým pohledem mě sjíždí od hlavy až k patě, jako by hodnotil, zda jsem vůbec hoden stát na tomto místě. V jeho očích je záblesk autority, ale já vím, že mám to, co potřebuji – doporučení v ruce a odhodlání vykročit do neznáma.