Akademie intrik

2# Strategie

„Mohl bych vás všechny poprosit o pozornost," ozve se náhle ze středu třídy.

Většina studentů byla už na odchodu po tom, co učitel opustil třídu. Někteří ještě probírali novinky, které jsme se právě dozvěděli, se svými novými přáteli. Teď však všechny zaujal hnědovlasý student, který spontánně převzal iniciativu a začal mluvit k celé třídě.

„Nikoho tu nechci držet, takže koho můj návrh, který vám chci přednést, nezajímá, může v klidu odejít," pokračoval klidným, sebevědomým hlasem.

Jeden černovlasý student, sedící na druhé straně místnosti, zareagoval okamžitě. Beze slova vstal a skutečně odešel, zavíraje za sebou dveře. Hnědovlasý mladík však pokračoval ve svém proslovu.

„Jmenuji se Benjamin a rád bych s vámi všemi vycházel. Jistě vás, stejně jako mě, překvapilo a zaskočilo to, co nám pan učitel Grymm přednesl. Abychom ale hned trochu uvolnili atmosféru a posílili naši třídu jako tým, myslím si, že by bylo nejlepší se lépe poznat."

Benjamin se během svého monologu přesunul doprostřed třídy, kde svým sebevědomým vystupováním upoutal většinu pozornosti.

„Bude pro nás klíčové spolupracovat, a proto mě napadlo, že bychom se dnes odpoledne mohli sejít v co největším počtu a zároveň probrat nějakou strategii. Posun naší třídy kupředu je v zájmu nás všech, takže mi to přijde jako ideální příležitost, jak začít."

Následně zbytek třídy s Benjaminem řeší čas a místo, kde se sekání bude. Já se však nejspíš nezúčastním. Ne proto, že bych to považoval za zbytečné, ale je mi jasné, že ohledně nějakého „posunu" se toho příliš nevyřeší. Na to máme ještě příliš málo informací. Seznámit se mohu případně individuálně s některými spolužáky později. Takováto akce by pro mě byla jen ztrátou času.

„Ty se zúčastníš?" zeptá se mě Ellen.

Otázka směřována zase na mě. Prakticky se ani neznáme a z nějakého důvodu je na mě tolik zaměřená. Jednoduše jí odpovím: „Asi ne. Na tvoření nějaké strategie je podle mě ještě brzy, navíc máme málo informací. Seznámím se s ostatními postupně, takže nevidím důvod, proč bych tam měl být."

„Chápu," odpoví a znovu se soustředí na Benjamina.

Já už tu nemám co dělat, a tak pomalu zamířím ke dveřím a vyjdu na chodbu. Zvuk se tu dobře rozléhá. Chodby jsou navrženy dostatečně široké, aby na těch nejvíce frekventovaných místech nikdy nevznikaly problémy s procházením, což také znamená, že je snadné slyšet kroky lidí za mnou. A někdo mě už nějakou chvíli pronásleduje. Zastavím se a otočím se. Mladík, který stál za mnou, vypadá trošku vyděšeně, ale nakonec spustí:

„Ahoj, ehm... můžu se tě na něco zeptat?" pronese nervózně.

Kývnu hlavou, aby pokračoval.

„Víš... já jsem Felix. No viděl jsem.. totiž  všiml jsem si, že ses bavil s Ellen," řekne, tentokrát ještě nervózněji.

Začínám tušit, kam tohle směřuje. „No jo, ale my se vlastně..."

„Mohl bys mě s ní seznámit?" přeruší mě a pokračuje o něco sebevědoměji. „Párkrát jsem ji viděl ve městě a opravdu se mi líbí. Myslím si, že je to osud, že jsme teď ve stejné třídě. Nemyslíš? Jo, promiň, málem jsem se zapomněl zeptat, totiž ani jsem se nezeptal jak se jmenuješ." reaguje opět nervózně.

„Jsem Oliver, každopádně..." snažím se mu říct, že se s Ellen prakticky ani neznám, ale Felix mě znovu přeruší.

„Těší mě, Olivere. Budu na tebe spoléhat! Sám bych asi neměl odvahu ji oslovit."