Gangsta Paradise ✓

42. Kde je Charlie?

Tolikrát jsem si představovala jaké to asi bude. Já celá v bílém. Můj otec, který mě s přísným pohledem vede k oltáři. V mé hlavě to nikdy nebylo ideální. Jak by taky mohlo? Nic z toho jsem nechtěla. Rozhodně ne takhle.

Třásla jsem se, ale věděla jsem, že to otci nesmím podělat. Tohle byl jeho den. Na to čekal celý můj život.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se podívat na konec uličky. Moje srdce se zastavilo. Nebyl tam Charlie. Vyděšeně jsem couvla. Tohle bylo špatně.

"Pojď," přikázal mi skrze zaťaté zuby otec.

"Nemůžu," špitla jsem.

"Kde je Charlie?" Zeptala jsem se vyděšeně.

"Co na tom záleží? Jeho si nikdy nechtěla!" Viděla jsem v otcově výrazu, že začíná být netrpělivý.

"Nemůžu," snažila jsem se bránit.

Slíbil mi to. Slíbil, že tu bude. Neporušil by to, co řekl, pokud by se mu něco nestalo.

Polekaně jsem vyletěla do sedu. Chvíli mi trvalo, než moje oči přivykly tmě kolem. Byl to jen sen. Úlevně jsem si oddychla. Sotva jsem se smířila s tím, že si Charlieho vezmu a teď mám noční můru o tom, že se to nestane. Výborný. Co přijde dál?

Nemohla jsem se zbavit poslední myšlenky, co mi prolétla hlavou, než jsem se probudila. Snad to byl jen hloupý pocit, který brzy zmizí, ale nahlodal mě natolik, že jsem musela vzít telefon a napsat mu. Chtěla jsem se jen ujistit, že je v pořádku.

Neodepsal mi. Ale tomu jsem se nemohla divit. Byla hluboká noc, nejspíš spal. Musela jsem věřit, že mi napíše ráno.

Jenže on nenapsal. Ne, že by jsme si předtím vypisovali nějak pravidelně, ale stejně mi to k němu nesedělo. Většinou využil každé možnosti, kdy mi mohl připomenout, jak úžasný je.

Když už byl čas na oběd, nevydržela jsem to. Odhodlala jsem se a zeptala se otce.

"Nevíš, co je s Charliem?" Snažila jsem se, abych nezněla, že se moc zajímám. Otec překvapeně nadzvedl obočí. Nebyl zvyklý, že bych se chtěla o Charlesovi bavit jinak, než v protestech.

"Má nějakou práci. Jeho otec na něj chce postupně předat více rodinných povinností."

Zmohla jsem se jen na přikývnutí. V hlavě jsem měla nového brouka. Rodinné povinnosti. V našem světě to nikdy nevěstilo nic dobrého. Moje starost o Charlieho zase o trochu vzrostla. Věděla jsem, že si nedá nic líbit, ale taky byl dost výbušný a v těch chvílích dělal hlouposti.

Čekala jsem a čekala, ale nic. Uplynul celý den. Dělalo mi to starosti. Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem se rozhodla být za stíhačku a napsat jeho nejlepšímu kámošovi Willovi.

'Nevíš, co je s Charliem? Celý den se mi neozývá. Táta říkal, že má nějaké rodinné povinnosti.'

Na odpověď jsem naštěstí nemusela čekat moc dlouho.

'Myslím, že je v průšvihu. Jedu ho hledat.' Tohle nebyla odpověď, kterou jsem chtěla slyšet.

'Vyzvedni mě. Jedu s tebou.' Napsala jsem mu rozhodně. Byla jsem si jistá, že Charlie by s tím nesouhlasil, ale on tady nebyl, že?

Vzala jsem si na sebe jen džíny, obyčejné černé tričko a mikinu. Šla jsem chodbou ke vchodovým dveřím, když mě zastavil hlas mojí matky.

"Kam si se vydala?"

"Jdu na chvíli ven," snažila jsem se znít jakoby bez zájmu. Nechtěla jsem, aby si máma myslela, že mi na tom nějak moc záleží.

"Už se stmívá," podotkla matka a semkla přitom rty do úzké linky. Celá tahle situace jí evidentně byla proti srsti.

"Budu s Charliem," použila jsem svou univerzální výmluvu a tentokrát jsem ani nelhala, ne úplně.

"Otec říkal, že Charles má nějakou práci. Takže se vrať nahoru a nedělej hlouposti, ať o tomhle nemusím tvému otci říkat." Sklopila jsem hlavu a poslušně se vydala zpět do svého pokoje. Dobře, tohle nevyšlo úplně podle plánu.

Naštěstí pro mě, byla jsem odhodlaná, že se jen tak nedám. Pod deku jsem naskládala polštáře, aby to vypadalo, že spím. Nepředpokládala jsem, že by mě někdo chtěl kontrolovat, ale chtěla jsem mít jistotu. Otevřela jsem okno a podívala se před sebe. Strom u mého okna byla moje šance, ale vůbec mi nedělala dobře. Tolik věcí, co by se mohlo pokazit.

Zhluboka jsem se nadechla a vyhoupla se na parapet. Všemožně jsem se snažila nedívat se na zem pode mnou. Opatrně jsem natáhla špičku nohy, abych se dostala k větvi, která ke mně byla nejblíž. Odrazila jsem se a podařilo se mi dostat až ke kmeni. Takže to by bylo, teď ještě vymyslet, jak dolů.

"Co tam děláš?" ozvalo se pode mnou. Polekaně jsem sebou trhla, což zapříčinilo, že mi podklouzla noha a já volným pádem letěla dolů. Už jsem se připravovala na tvrdý dopad, který ovšem nepřišel. Otevřela jsem oči, abych zjistila, že mě do své náruče zachytil Will.

"Měla jsem malé komplikace s odchodem z domu," snažila jsem se mu vysvětlit situaci.

"Počkej? Ty oknem normálně nechodíš?" zeptal se mě ironicky a já se neubránila smíchu. Postavil mě na nohy a spolu jsme se vydali k jeho autu.

"Ty víš, co s ním je?" zeptala jsem se, když jsme vyjeli.

"Nejsem si jistý, ale řešil Erika a to, jak je zapletený do té akce o tvých narozeninách." Will taktně neřekl přesně to, co se stalo a já mu za to byla vděčná. Snad už jsem to měla nějak vyřešené, ale to neznamená, že bych si to chtěla připomínat. Ten pocit, kdy jsem se cítila tak bezbranně.

"Ty myslíš, že by mu Erik něco udělal?" zeptala jsem se a rázem mi vyschlo v hrdle. Viděla jsem ve své hlavě Erika, který byl spíše bezcitná hrouda masa, než cokoliv jiného.

"Erika bych se nebál. Spíš toho, kdo mu řekl, ať to udělá."

"Ty víš, kdo to byl?"

Will zaparkoval na známém místě. Charlieho byt. Vystoupili jsme z auta a zamířili do dovnitř.

"Mám tušení. Doufám, že se pletu," řekl a z jeho hlasu bylo poznat, že i on si dělá starosti. Will byl věrný kamarád, někdo na koho se dalo spolehnout. Charlie měl štěstí, že ho má.