The story of 𝐆𝐢𝐝𝐞𝐨𝐧 & 𝐊𝐢𝐞𝐫𝐚𝐧
Gideon ve svém krátkém životě postupně ztratil všechno, co nejvíc miloval. To, na čem mu kdy záleželo ze všeho nejvíc, mu bylo nakonec vždy krutě vyrváno z rukou.
Když se mu do života po sedmi letech odloučen...
„𝐍eexistuje nic, co bys nesvedl. Když si to vezmeš do hlavy," Gideonův otec jej prstem zlehka poklepal na spánek, "zvládneš cokoliv na světě." Tím samým prstem Gideona jemně dloubl do hrudníku. „Když si to budeš přát."
„Neexistuje nic mocnějšího než přání. Musíš si něco přát, musíš něco chtít a musíš si za tím jít. A pak se ti splní všechno na světě."
„Všechno?" ptal se s údivem Gideon.
„Všechno. I nemožné. Když to budeš chtít víc než druzí, dostaneš to. Lidská mysl je tak silná. Není to tvoje tělo, které je silné." Znovu se ukazováčkem dotkl Gideonova spánku. „Všechno je to tady."
Gideon seděl před narozeninovým dortem. Veprostřed dortu plápolala svíčka ve tvaru číslice čtyři. Jeho otec jej právě naučil, že přání je to nejmocnější na světě. Gideon svým dětským způsobem vnímal monumentálnost této chvíle. Do široka rozevřenýma očima sledoval plamínek svíčky na dortu. Na svém rameni cítil tíhu otcovy dlaně. Pomyslel si, že tohle je moc důležité, nejdůležitější. Nesmí si přát žádnou hloupost, má jenom jednu příležitost. Zhluboka se nadechl. Sfoukl plamínek.
Ke svým čtvrtým narozeninám dostal lední brusle. Toužil po nich od momentu, kdy uviděl cizí dívku bruslit na zamrzlém jezeře. Fascinovaně ji pozoroval - tak bedlivě, až jej ze zimy štípaly oči, neboť zapomněl mrkat. Ukázal na ni, přestože jej rodiče učili, že to není slušné.
„Co to dělá?"
„Bruslí."
Gideon zalapal po dechu. „Jak to dělá?"
Jeho otec se slyšitelně usmál. Gideon jej zasypal spoustou dalších otázek.
„Umíš to taky?"
„Ne. Takhle ne."
„Můžu to takhle umět já?"
„Možná. Když se to naučíš."
„Můžu se to naučit?"
Gideona dívka na zamrzlém jezeře tolik okouzlila, že rodiče popoháněl každý den, aby se na ni šli znovu podívat. Hned druhý den neměli štěstí, ale ten další a ten další dívka bruslila. Gideon přistoupil blíž, skoro až ke břehu. Nadšeně poskakoval, když se dívka točila a točila rychleji, než si dokázal představit, že je možné. Jak to že se jí nezamotala hlava? Jak to že neupadla? Jak udržela rovnováhu na těch zvláštních botách s noži na podrážkách? Vypadala tak krásně. Jako labutě. A víc.
