Jednodílovky ² || Tom Hiddleston

¹. část ¹/ ²

Hiddlestonova ztracená dcera

Pohled třetí osoby

Byl krásný slunečný den a malá Rose si hrála před domem svých rodičů, její maminka stála u okna a dohlížela s úsměvem na své malé zlatíčko. Ale netušila, že brzy jí zbydou jen slzy pro pláč, nejen ji, ale taky i jejímu příteli, tatínka malé Rose.

Najednou z kuchyně začal vyzvánět Rosaline starší její mobil, který ji vytrhl z pozorování malé Rose. Proto jen na malý okamžik z malé pustila zrak, aby mohla dojít pro mobil, který ležel na ostrůvku, s nímž se vrátila k oknu a zvedla hovor.

„Ahoj lásky, jak se mají mé princezny?" Ozval se hlas jejího přítele, přitom Rosaline s culícím se úsměvem zvedla zrak, aby zkontrolovala malou Rose. Ale její úsměv zmizel hned, jak se objevil, když zjistila, že malá Rose není tam; kde měla být. Přitom zalapala po dechu a s výkřikem Roseniného jména vyběhla ven, kde po malé nezbyla žádná stopa.

„Rosaline, co se děje?" Vyhrkl Tomův vyděšený hlas, který ale Rosaline nevnímala, všude se totiž možně rozhlížela, ale malá Rose, jako by zmizela neznámo kam a rozplakala se, až jí z rukou vypadl mobil; když si zakryla dlaněmi pusu a sjela na kolena, která se jí podlomila, jež přitom volala rozklepaným hlasem Rosenino jméno. Jenže po malé Rose nebylo vidu, ani slechu. Ani si nevšimla, že k ní přiběhla sousedka, která bydlela vedle nich, a chytila jí rukama za ramena.

„Slečno Rosaline, jste v pořádku?" Očividně sousedka nevěděla, co se děje, jediné co rozpoznala, když Rosaline opakoval jméno své dcery. „Rose, Rose, Rose." Opakovala pořád dokola, až se zhroutila do jejího náručí.

„Co je s vaší dcerou?" Vyhrkla sousedka, když jí objímala a hladila po vlasech. „Je pryč, je pryč." Tohle bylo jediné, co z ní vypadlo, až sousedka zalapala po dechu. Najednou, jakoby se Rosaline rozpadl celý svět, kdy se její dcera ztratila, a nikdo nevěděl, kam. Sousedka na nic nečekala a vyndala jednou rukou z kapsy zástěry svůj mobil, ze kterého zavolala policii, aby oznámila ztracené dítě.

Potom, co se její přítel snažil Rosaline dovolat, neváhal ani minutu a vyběhl ze studia, kde měl mít akorát rozhovor. Ale ten byl teď, to poslední, na co by myslel, jediné, co se mu honilo hlavou. Byly jeho dvě princezny, kterým se něco stalo. Rychle Tom nasedl do auta, které hned nastartoval a odjel domů.

O kousek dál dva neznámí muži přiběhly k jednomu velkému bílému autu, které stálo ve vedlejší ulici. Nýbrž jeden z nich měl na rukou malou Rose, která vypadala jako mrtvá, ale nebylo to mu tak. Ještě předtím se jim jí podařilo uspat, aby neupoutaly moc velkou pozornost. Onen muž, který ji držel, ji dal do auta na zadní sedadlo a zalezl k ní dovnitř. Potom odjeli pryč, neznámo kam. Co dva muže vedlo k tomu, aby unesli dceru jednoho nejznámějšího herce Británie? To si můžeme jen stěží domyslet. Možná prodej dětí, za které mohou dostat tučnou odměnu, možná jim někdo zaplatil, aby unesli dceru onoho herce. Anebo protože jsou zoufalý, že jim nikdo nechce dát dítě, kvůli tomu, že jsou gayové? To se nejspíš nedozvíme...

...

Uběhl již týden, kdy se po malé Rose slehla zem, policie dělala, co mohla, aby malou Rose našli. Vyslechly i ostatní sousedy, ale ti buď nebyly v tu dobu doma, anebo jediné, co viděli, bylo, už jen jak Rosenina mamka vyběhla ven z domu a volala její jméno.

Od toho dne se Rosaline a Tomovi obrátil život vzhůru nohama, ani jeden si nedokázal představit život, bez jejich Rose. Bez jejího smíchu, který byl ještě ten den slyšet, byť byl na nějakou dobu poslední. Toma nikdy nenapadlo, že by se mu tohle mohlo stát, kdo by ho natolik mohl nenávidět, že by byl schopný se mstít na nezbraném dítěti. Taky si nebyl jistý, jestli jí někdo unesl jen tak, aniž by ten dotyčný věděl, kdo Tom je. Zato Rosaline každý den i večer chodila k oknu, kde viděla malou naposledy a vyhlížela ji, jako by se snad mohla vrátit zpátky domů.

Ale nestalo se tomu tak, jen tam stála a potichu plakala, až se jí ramena otřásala. Tom už nevěděl, jak jeho lásce pomoct, bolelo ho to, jak ji tam každý den vídával, a nevěděl jak dál. Jediné, co mohl udělat, bylo, že jí objímal a pevně držel, přitom i jemu tekly slzy. Chtěl svou princeznu zpátky.

„Co jsme komu udělaly, že nám jí někdo vzal... Můžu zato, že tu moje holčička není... Kdybych jen nezvedala ten proklatý mobil." Nedokázala to a vytrhla se Tomovi z náruče, přitom se mu otočila čelem. „Ne, kdyby si ty nezavolal, naše malá by tu mohla být a spinkat ve svém pokojíčku. Je to tvoje vinna, slyšíš?! Nenávidím tě!" Už to nedokázala udržet v sobě, muselo to ven, její mysl byla zaslepená bolestí a vztekem, aniž by si uvědomila, co tím Tomovi způsobí. „Rosaline, lásko..." Slzy mu stékaly po tvářích, přitom záporně kroutil hlavou a chtěl udělat k ní krok. Ale když Rosaline udělala krok dozadu, v tu chvíli se mu srdce zastavilo a v očích měl neskutečnou bolest z toho, jak zareagovala. Z jejích úst se vydral zvzlyk a utekla nahoru do patra, zamknula se v pokojíčku malé Rose a opřela se o dveře, po kterých sjela zády dolů; kde se ještě více rozvzlykala.

„Holčičko moje, kde jsi? Vrať se mi prosím..." Zašeptala se slzami do prostoru pokojíčku a položila se na podlahu, kde se schoulila do klubíčka a plakala. Tomovi se pořád ozývala slova, co vypustila Rosaline z úst. Je to tvoje vinna, slyšíš?! Nenávidím tě! Nenávidím tě! I když z ní mluvila bezmoc, a vztek, pořád věděl, že to tak nemyslela. Byla jen nešťastná, protože jí chyběla její holčička, ale i tak to Toma bolelo, když to vyslovila. Ale nebyla jediná komu Rose chyběla, Tomovi jeho princezna taktéž, v jednom měla Rosaline pravdu. Kdyby jí nezavolal, mohla tu jejich princezna být s nimi.

...

O necelý rok později

Do kanceláře šerifa, který skoro rok vyšetřoval zmizení Rose Hiddleston. Po pravdě už nevěděl, kde má hledat, aby našel Hiddlestonovu ztracenou dceru, přestal už nevěřil, že by se malá Rose našla. Byl se silami v koncích, vyptával se všech, kteří měli něco s Hiddlestonem společné, taky znovu vyslechl všechny sousedy, jestli na něco nezapomněli. Jen malé smítko by stačilo, ale bez úspěchu.

„Pane, omlouvám se, že ruším." Vešel do šerifové kanceláře jeden z policajtů, který spolupracoval na únosu malé Rose. Nic jiného, než únos to policie nevidí, sama utéct nemohla „V pořádku, Maliku." Věnoval černovlasému policajtovi, který se zastavil před jeho stolem, pohled a pousmál se. Policajt Malik byl jeden z těch, co vyslýchal slečnu Rosaline a pana Hiddlestona.

„Před chvíli jsem obdržel telefonát ohledně Rose Hiddleston, tedy jejímu popisu." Když Malik vyslovil z úst, že někdo volal na policii ohledně Rose, zbystřil a zvedl k němu hlavu. „Cože?" Vykulil na něho jeho hnědé oči, které byli podobné těm Malikovím a narovnal se. „Mluvte." Vyzval ho jeho nadřízený.

„Volala nějaká žena, která žije za Londýnem v malé vesničce Holmes Chapel. Prý už párkrát zahlédla podobné děvčátko malé Hiddleston poblíž jejího domu. Taky s malou Rose byli viděni dva muži, ale kde bydlí, to nedokázala říct." Omluvně se na šerifa podíval, věděl, že to nemusí být ta samá holčička, ale člověk nikdy neví. „Hned mi zjistěte, kde žije ta žena přesně. Taky povolejte tři auta, která tam pojedou." Rozkázal šerif Malikovi a zvedl se ze svého křesla.

„Ale pane, co když..." Namítal Malik. „Žádný, co když. Nemůžeme to jen tak ignorovat. Prostě poslechni rozkaz." Rozčílil se šerif a zamračeně se díval na Malika, který poraženě přikývl a odešel z jeho kanceláře. Šerif vzal ze stolku svůj mobil, který si dal do kapsy kalhot, popadl bundu z věšáku a vyšel rychle z kanceláře. Prozatím se rozhodl mlčet o tom, že se malá Rose Hiddleston nejspíš našla. Nechtěl jejím rodičům nic slibovat, už tak to pro ně bylo, a je zničující. Nepotřebuje jim zbytečně způsobit další bolest ze zklamání..

----

Pokračování příště... 😟❤️

----

_brunette_twh